středa 14. března 2012

Z konference v Ústí nad Labem

Univerzita J.E. Purkyně v Ústí nad Labem pořádala spolu se skupinou Evropských Konzervativců a Reformistů Evropského parlamentu dne 29. listopadu 2011 konferenci Odsun Němců z Československa - 65 let poté. Jedno z přelomových témat novodobých dějin českých zemí bylo pojednáno zejména v kontextu vývoje mezinárodních vztahů ve střední Evropě, právních důsledků nucených přesunů obyvatelstva v průběhu a po skončení druhé světové války, ale také jako součást středoevropského diskursu po roce 1989.
Jan Zahradil a René Wokoun
Konference se konala v důstojném prostředí Císařského sálu čerstvě zrekonstruovaného Muzea města Ústí nad Labem. Důstojné prostředí bylo díky vlídným pohledům mocnáře a odlitkům římských odlitků řeckých soch a andílkům v lunetách poněkud rakousko-sudetoněmecké, ale to dobře zapadalo do tématu setkání.

Konferenci otevřel jako hostitel Prof. Dr. René Wokoun, rektor Univerzity J. E. Purkyně, jenž zmínil, že různé přesuny, odsuny a posuny u nás probíhaly nejméně posledních 2000 let. 65 let po tom posledním by měly emoce už poněkud vyšumět, jak se i stalo, když nedávné kladení věnců bavorské státní delegace u ústeckého mostu Dr. Edvarda Beneše proběhlo za nezájmu české veřejnosti.


Eva Hahnová
První část konference moderoval Ing. Jan Zahradil, předseda skupiny Evropských Konzervativců a Reformistů Evropského parlamentu, který zdůraznil, že se jedná o vědeckou, odbornou konferenci, při které možná zazní vzájemně nesouhlasné či konfrontační názory, o nichž bude možno diskutovat. Z přednesených prací bude posléze sestaven sborník.

Úvodní panel "Nucené vysídlování obyvatelstva: odsun nebo vyhnání?" otevřela Dr. Eva Hahnová se svou přednáškou
"Odsuny německého obyvatelstva z východní a střední Evropy 1939-1949". Paní Hahnová odešla z Československa v roce 1968 do Německa, v letech 1981-1999 byla vědeckou pracovnicí v ústavu pro česká studia Collegium Carolinum v Mnichově, od roku 1999 je nezávislou historičkou v Oldenburgu. Velmi často publikuje ve spolupráci se svým manželem Hansem Henningem Hahnem, profesorem východoevropských dějin na Univerzitě v Oldenburgu, a tak se nám jako první pohled na danou problematiku otevřel ten z německé perspektivy. Ale jinak, než jsme zvyklí. Na historii odsunů jsme pohleděli očima "emigranta do Německa" a "nesudetského Němce".

Nejdříve několik čísel: České prameny uvádějí počet odsunutých Němců na 3 miliony, přičemž počty zabitých kolísají mezi 15 - 250 tisíci. Německé prameny sumarizují počet "vyhnanců z Východu" (tedy těch Němců, kteří byli po válce na území Německa v dnešních hranicích jako bezdomovci s předválečným bydlištěm ve východní a střední Evropě) na 11-20 milionů, přičemž zabitých mělo být celkem od 100 tisíc až po 2 až 3 miliony! Německé menšiny z ČSR, Polska, Pobaltí a Rumunska by podle těchto počtů patřily mezi národy, jež byly nejhůře postiženy válkou.

Z historie vzniku německého státu vyplynul problém, kde nakreslit jeho "akceptovatelné hranice". Bylo obtížné se rozhodnout, kde tyto hranice chtít. Tato nejasnost zatěžovala celé 20. století. V roce 1925 vznikly pojmy "národně-" a "kulturně-německé půdy". Tato oblast se měla nacházet na území Čech, Moravy a Slezska, za západě Polska, na severu Jugoslávie..., v podstatě v oblastech pozdějších odsunů. Od roku 1932 se pro blízké území sousedních států v Německu používá výraz "německé pohraničí", a jeho mapa se podivuhodně shoduje s německými zábory českého pohraničí, Polska a pobaltských států. Hitler však nejdříve "osvobodil Němce v Rakousku", a teprve poté se vydal na pomoc menšinám. Jejich "záchrana" neskončila Mnichovem, i vstup na území "zbytkového Česka" 15. 3. 1939 byl veden snahou o "záchranu" zde se nacházející menšiny 200.000 Němců. Nu a potom musela být zachráněna menšina v Polsku. Britové vyhlásili v září 1939 válku Hitlerovi i z toho důvodu, že si povšimli, že přesně stejná obvinění, jaká vznášel Hitler v létě 1938 vůči Československu, opakoval o rok později proti Polsku.

Už 6. října 1939 byla v projevu Adolfa Hitlera poprvé zveřejněna idea "přesídlování německých menšin". A její první fáze probíhala do roku 1943 pod heslem "Heim ins Reich", přičemž "Říší" pro německé imigranty, jejich rodnou německou půdou, byla území - v Polsku. Symbolem návratu do domoviny, nově získané vlasti, byly nekonečné kolony povozů, tažených koňmi. Kresba podle fotografie jedné takové kolony se ocitla na obalu knihy "Der große Treck", která oslavovala tuto úžasnou věc. Téměř doslovná kresba podle přesně stejné fotografie se stejnými frázemi byla po válce použita v jiné knížce, ve které landsmannschaft vzpomínal na útrapy "vyhnání", tedy poválečného odsunu… Ještě jednou - to, co bylo za války propagandou oslavováno, bylo po válce propagandou odsuzováno.

Druhá fáze přesídlování se nazývá "evakuace". Nařídily ji německé úřady, a týkala se i všeho neněmeckého obyvatelstva na Ukrajině. V rámci této fáze byly páchány masové zločiny na civilním obyvatelstvu v SSSR. Tato fáze sloužila Německu hlavně jako zdroj levné pracovní síly. V letech 1940-1945 takto odsunuly německé úřady 10 milionů Němců z oblastí od Oděsy po Rumunsko a Polsko. Kolony povozů se táhly Evropou za zoufalých válečných podmínek tisíce kilometrů. Zejména rok 1944 je plný tragických osudů nuceně přesidlovaných Němců. Lidé nechtěli do těchto kolon nastupovat, utíkali, ale byli do nich nahnáni násilím i hrozbami. A také propagandou, která šířila strach z "komunistického nebezpečí" a očekávaných zvěrstev ze strany Rudé armády.
21. října 1944 se jedna jednotka RA načas zmocnila východopruské vesnice Nemmersdorf (Majakovskoje, Kaliningrad). Její "zločinní židovští sovětští komisaři zde znásilnili ženy a pozabíjeli děti". Načež se stáhli. (Každá vojenská jednotka měla jednoho politruka, každý komisař byl komunista, ale ne každý byl Žid - pozn. JK). Oběti byly po zpětném dobytí území Němci objeveny. Goebbels sem sezval komise z celé Evropy, fotografy, odhalený incident byl Němci přirovnáván k masakru v Katyni. ("Očitý svědek" ještě v roce 1953 napočítal 72 mrtvých žen - včetně kojenců s roztříštěnými hlavami - a jednoho starce. JK) Skutečná událost, jejímž jádrem bylo zastřelení 13 německých civilistů, ukrývajících se v improvizovaném bunkru, byla zveličena a použita jako populární metafora pro ospravedlnění válečných evakuací. Ve vzpomínkách utečenců se uvádějí vedle sebe jako rovnocená tato tři místa: Nemmersdorf, Ústí nad Labem, Brno.

Třetí fáze odsunu německých civilistů probíhá od začátku roku 1945 přímo z "říšského území" (z roku 1939), z oblastí, kam se blížila RA. Odsun je prováděn kvůli předpokladu že po (prohrané) válce budou hranice posunuty, podobně jako se to stalo i po 1. světové válce - očekávalo se, že "státní pořádek bude rekonstruován". Hlavní ideou této fáze odsunu je, aby "německá krev nezůstala na odtržených územích, v cizích státech". Tato fáze probíhá od ledna do března 1945 hlavně z Jugoslávie a polských území, kde se týká i 1,6 milionu Slezanů. V Říši pak vzniká problém "kam s nimi?", který propagační brožury řeší hesly typu "Navrátilci jsou užiteční jako pomocné síly".

V rámci těchto tří fází byly na evakuovaných německých civilistech páchány německými úřady drastické zločiny, které jsou dodnes zamlčovány. Anebo kladeny za vinu Československu. Přičemž se vůbec nebere v úvahu, že konec války znamenal na našem území zhroucení státního pořádku. Jsou vytvářeny legendy typu "masakr v Postoloprtech" (3.-7.6. 1945), kde jako důkaz, jak Češi vraždili sudetské Němce je uváděna fotografie zabitých českých barikádníků z 6. května, u které jsou oběti jmenovitě známy!*

Z tohoto období nám ještě schází skutečně vědecké zpracování.

Jako
čtvrtá fáze pak přichází Postupimské přesídlení, které se týkalo 4,8 milionu lidí (z těch asi 11 milionů).

V roce 1946 si Němci ještě pamatovali to své vlastní heslo Heim ins Reich. Dnešní česko-německé debaty se soustřeďují na to, jak si Němci představují, že si odsun vykládají Češi...

*Dodatek JK: První fotografie pochází z článku na webu Českého rozhlasu o dokumentu České televize Zabíjení po Česku, v kterémžto dokumentu se ale ona fotografie nevyskytuje. Uvedená fotografie má podle článku zobrazovat "masakr v Postoloprtech". Srovnej s fotografií z dobové publikace Cestou k barikádám.



Po "německé" Evě Hahnové  nastoupil Brit: "diplomatický historik" Martin D. Brown, Ph.D. (Surrey), F.R.Hist.S. z americké mezinárodní univerzity Richmond v Londýně. Martin školí britské diplomaty před jejich působením v ČR, aby věděli něco o naší historii - včetně doby Druhé světové války.

Nejdříve jsme se dověděli něco o záludnostech terminologie. Původní slovo "transfer" (odsun), které se užívalo v Postupimských dohodách, se dnes už nenosí. Už se v britsko-americké historické literatuře vůbec nepoužívá! Nahradilo ho novodobé sousloví "etnická čistka". Pokud mluvíme o "přesunech", transferech, není to nic nového v čtyřsetleté historii britského impéria. Ať už se jedná o "transplantace obyvatelstva" v 17. století, kdy byli skotští protestanté posíláni do katolického Irska, či o rok 1920, kdy byli transferováni afričtí Masajové.

Slovo "transfer" se zaměřuje na legitimitu onoho opatření, umožňuje zapomenout, že ne vždy vše při takovémto aktu bylo v pořádku. Slovo "vyhnání" v sobě zase obsahuje určité přehánění, které má podpořit pocit, že jde o něco nespravedlivého, nezákonného. Proto se z české strany užívá slůvko "odsun" a z německé zase "vyhnání".

Používat však sousloví "etnická čistka" je implantace dnešních norem na minulost. Tato slova mají svoji politickou zátěž. Přesto Martinovi britští kolegové tahle slova používají, a naopak se ošívají při slůvku "odsun". Přitom Oxfordský slovník o 20.000 heslech výraz "etnická čistka" vůbec neobsahuje. Ani nic podobného. A to proto, že pochází z roku 1989, přičemž výraz "etnická čistka" byl poprvé užit 27.5.1994 v souvislosti s válkou v zemích rozpadlé Jugoslávie, a bylo prý údajně "vymyšleno" Srby. A má určitou souvislost s jiným slovem - genocida.

Pokud bychom měli dnes použít slov "etnická čistka" na poválečné události, pak by se tak mohlo označit tzv. "divoké vyhánění", nikoli už dobu konce roku 1945 a dalšího období.

Úplně se ignoruje historie přesunů obyvatel ve "zbytku světa", kdy například v době po 1. světové válce proběhla mezi Řeckem a Tureckem rozsáhlá výměna obyvatel. Tyto přesuny nejsou vůbec nic specifického pro 20. století anebo pro střední Evropu. Docházelo k nim po všech pádech impérií a válkách, ať už po sedmileté, nebo druhé světové.

Sama koncepce transferu českých Němců vznikala postupně v letech mezi Mnichovem 1938 a Postupimí 1945. Málo se ví, že vůbec první transfer po Mnichovu se týkal přesunu německých sociálních demokratů z Československa do Velké Británie v období říjen 1938 - březen 1939 a byl placen z britského rozpočtu. Na 30.000 (sudetských) Němců bylo umístěno v zemích Commonwealthu: v Kanadě, Austrálii - a Palestině.
Martin D. Brown
Sám prezident Beneš ještě v roce 1939 uvažoval o řešení "území" (s německým obyvatelstvem) za mír. První organizační návrh poválečného uspořádání, který obsahoval odsun německých menšin, se objevil v září 1939 v memorandu J.D. Mabotta, jež bylo sponzorováno Rockeffelerovou nadací. V květnu 1940 vydala Zahraniční výzkumná a tisková služba, patřící pod Royal Institut of International Affairs memorandum, které konstatovalo, že ochrana národnostních menšin po 1. světové válce se neosvědčila, a proto bude nutné provést jejich transfer (nucené přemístění či výměnu) do jejich mateřského státu. Tato memoranda měl prezident Beneš k dispozici, když sám začal formulovat české stanovisko k transferu. (Pozn. JK: Odsun Němců z poválečné ČSR žádal po Benešovi i domácí odboj od roku 1939, po vypálení Lidic (1942) už nebyla jiná cesta.)

Neznamená to, že Beneš odsun nechtěl a neprosazoval, ale je třeba upozornit, že on nebyl prvním hybatelem. A navíc, jak v následné diskusi zaznělo - i když Beneš posléze odsun prosazoval, nebylo by mu to nic platné, pokud by o transferu nerozhodly velmoci.
Druhý panel konference "Odsun Němců z Československa - 65 let poté", nazvaný "Středoevropský diskurs o poválečném vysídlování po roce 1989" začal svou přednáškou "Polsko-německý diskurs o přesunech obyvatelstva po roce 2000" Prof. Dr. Piotr M. Majewski, zástupce ředitele Muzea II. světové války v Gdaňsku. (Toto muzeum má být slavnostně otevřeno 1. září 2014, tedy jeho budova, ale už nyní vyvíjí činnost.)

Dr. Majewski upřesnil, že se soustředí na období po roce 2002, kdy se začalo poprvé nahlas mluvit o "dokumentačním centru vyhnání" v Berlíně, v kteréžto otázce se velice angažovala "kontroverzní" (nenávistná) předsedkyně německého Svazu vyhnanců Erika Steinbachová. (Narozena v roce 1943 ve městě Rumia v Polsku, v rodině okupačního důstojníka. To, že zastupuje "vyhnance" bylo z polské strany považováno za provokaci - JK) Polákům se myšlenka takového centra v Německu nelíbila, varovali před možnou desinterpretací dějin ze strany "sudetských Poláků". Podle kterých bylo poválečné "vyhnání" Němců nejhorší dějinnou událostí hned po holokaustu. Poláci proto navrhovali, aby toto středisko bylo vybudováno ve dnes polském městě Vratislav (Wroclav, Breslau).
Piotr M. Majewski,
Dosud bezproblémové vztahy polské veřejnosti k Německu se zhoršily poté, kdy na srazu "Východních Prusů" v Lipsku vystoupil dne 23.6. 2002 bavorský premiér Edmund Stoiber. Ten upozornil, že zábory německého majetku "odporující právním pořádkům", proběhly nejen v poválečném Československu, ale i v Polsku. A tvrdil, že je v zájmu Polska, aby se rozloučilo se svými "dekrety". Toto pravil jako kandidát na kancléře, proto bylo jeho vystoupení v Polsku široce komentováno. Až po tomto vystoupení našlo polské veřejné mínění poprvé pochopení pro český pohled. Od té doby sedí Poláci na jedné lodi s Čechy, a to včetně obrany proti (sudetoněmeckým) požadavkům na odškodnění a návrat majetku.

V roce 2003 vystoupila Erika Stteinbachová s tím, že "bolest Němců byla stejná jako ta polská", což Poláky velmi rozhořčilo. Bránili se proti takovému relativizování a přehodnocování dějin. Vznikla protestní akce polských intelektuálů, které se účastnili např. Marek Edelman (jeden z vůdců povstání ve Varšavském ghettu (1944) a účastník polského Kulatého stolu z roku 1989) a spisovatel Stanislav Lem. Podle nich bylo zlo, které spáchali Němci ve válce nesrovnatelné s tím, co je samotné postihlo po ní. 1. září 2003 pak následoval polský nesouhlas s tím, aby vzniklo mezinárodní centrum proti vyhánění v Berlíně.

Mezitím se jako následek aktivity E. Steinbachové začaly připravovat hromadné žaloby ze strany odsunutých Němců, které měly být předloženy před evropské soudy. Němečtí politici se od těchto akcí distancovali, nicméně podle svého vyjádření nemohli bránit individuálním návrhům svých občanů. Z polské strany se v protiakci ozvaly požadavky na vyčíslení válečných ztrát a vznesení nároků na válečné reparace. Věci se chopili polští politici, a to i ti, kteří dříve sami odsun kritizovali. Ukázalo se, že Poláci a Němci komunikují na různých vlnách.

Tento vývoj vedl k tomu, že se v roce 2005 stal postoj k odsunu součástí předvolební kampaně, ve které se posuzovala míra údernosti politiků a politických stran při ochraně polských zájmů. A to vedlo i k dvojnásobnému vítězství strany Právo a spravedlnost bratří Kaczyńských ve volbách (v těch parlamentních i v prezidentských - JK). Vznikla vládní koalice "pravičáků", katolických nacionalistů (Liga polských rodin) s levičáckými levicovými populisty (Sebeobrana). Donald Tusk (středopravá Občanská platforma) byl bez šance, protože jeho "děda sloužil ve wehrmachtu" a on sám projevoval „nepřípustné okouzlení Německem“…
Zato v Německu se ukázalo, že ochrana práv odsunutých Němců není tématem a ve volbách zvítězila CDU/CSU. Kancléřkou se stala Angela Merkelová, která je "příznivcem Polska". Přesto Poláci považovali za nepřístojné, aby v čele připravovaného Centra vyhnání byla Steinbachová. Nakonec tato paní v radě Centra nebude. Rezignovala v roce 2009 - po kritice německých židovských organizací. Pod patronací německé vlády vznikla nadace Útěk, vyhnání, usmíření, která má realizovat "výstavní, informační a dokumentační centrum" v Berlíně. "Vyhnanecké muzeum" se stěhuje do Mnichova, a Poláci budují zmíněné Gdaňské muzeum, jež bylo symbolicky založeno 1. září 2008, formálně pak bylo zřízeno k 1.12. 2008. Polské mínění je, že Gdaňsk bude to správné místo, na kterém by se k problematice odsunů a přesunů měli mít možnost vyjádřit i sami Němci. ("Pojďte k nám, do Gdaňska!")

Toto muzeum by mělo představovat vysídlení v "dobovém kontextu". Také Poláci byli po válce vysídleni - z území, které připadlo Sovětskému svazu. A začasté s podobnými nepříjemnými zkušenostmi, jaké zakoušeli odsunovaní Němci. Autoři projektu proto již byli napadáni, že projevují "nedostatek vlastenectví", neboť není jasné, jestli chtějí představit "polské martyrium" či "německé utrpení". Zatímco se ozývají domácí hlasy, kteří tento projekt ironicky označují za "naslouchání hlasu svého pána (z Bruselu)", v Německu má pozitivní ohlas.

V roce 2005 kulminovala vlna polsko-německých rozporů. Poláci jeví klesající zájem o ochranu před  Německem. Dnes vzájemná nevraživá debata ztichla. (A Donald Tusk může být polským premiérem i přes svého wehrmachťáckého dědečka. JK:)
Jan Kovanic 

Další referáty z konference viz na těchto odkazech:

Václav Houžvička: Co dělí a co sjednocuje střední Evropu.
Diskuse k první části konference: Poválečná vysídlení, přesídlení, vyhnání, deportace, repatriace a německá koncepce.
René Petráš: Zneužití menšinových práv jako důvod jejich zániku
Jaroslav Kuba: Důsledky dekretů prezidenta E. Beneše pro právní systém ČR
Jan Kuklík: Dlouhé stíny Mnichova
Diskuse po třetím panelu: Nebýt zajatci minulosti
Zdeněk Radvanovský: Hlavní město česko-německých vztahů
Miloslav Bednář: Německé vyrovnání s nacistickou minulostí není postačující

Další fotografie z konference viz ve fotogalerii.