pondělí 30. září 2013

Mnichov – den Jedna

Gen. Jan Syrový
Před 75 lety zažil náš národ jeden ze svých hvězdných okamžiků. Všeobecná mobilisace! Skončil trpkou deziluzí. Krátce po půlnoci, první okamžiky 30. října 1938, podepisují pánové A. Hitler, Ed. Daladier, Mussolini a Neville Chamberlain ostudnou Mnichovskou dohodu.



Ačkoli už je podepsáno, drží Goebbels tuto zprávu pod pokličkou. Možná proto, aby vedení Sudetoněmeckého Freikorpsu mohlo dále štvát své muže do akcí. Lživá kampaň německého rádia pokračuje. Po jedné hodině vysílá stanice Deutschlandsender poslední zprávy o českých zvěrstvech:
„Z Oberwiesenthalu se hlásí, že německá pohraniční hlídka byla na říšském území přepadena českými bandity a zavražděna. Mrtvoly byly zohaveny.
V Garschönthalu byl probodnut jeden sudetský Němec bajonetem.
Poblíž Liberce byl německý celník Weiss, nalézající se na říšském území, zastřelen kulkou, která byla vypálena z druhé strany hranice.”
Pražský rozhlas dnes nebude hlásit:
„Ve Vyšším Brodě henleinovci zastřelili vojína v záloze Antonína Mejzlíka z cyklistické roty.
V boji s henleinovci u Pomezí nad Ohří padl strážmistr státní policie Josef Petráš, člen družstva Stráže obrany státu.
V Hraběticích byl henleinovci postřelen vojín Jan Rymeš, který ještě dnes podlehl svým zraněním v nemocnici Znojmo.
V Plesné byl henleinovci zraněn dozorce finanční stráže František Karásek.
Desátník v záloze Otto Vojáček je v Křišťanovicích zavražděn československým desátníkem v záloze Janem Stromskim, který poté zběhl. Stromski se hlásí k mírumilovnému sudetoněmeckému národu…”
Začíná šestý den mobilizace.
V 1:30 obdrželi v mnichovském hotelu Regina čs. vyslanec v Berlíně Vojtěch Masný a dr. Hubert Masařík podepsanou dohodu s tím, že se považuje „automaticky za přijatou”.
V půl druhé zazněla z jedné německé stanice zpráva o podepsání dohody. Pět minut po druhé ji začaly vysílat všechny německé stanice. Z tohoto vysílání se informaci o výsledcích mnichovské konference dovědělo Hlavní velitelství československé armády!
Po páté hodině německé vyslanectví žádá telefonicky ministra zahraničí Kamila Kroftu, aby za hodinu přijal chargé d’affaires Henckeho. Ten se do Černínského paláce dostavuje v 6:15, aby oficiálně předal text Mnichovské dohody. Odpověď musí být dodána do půlnoci!
Krofta ihned informuje předsedu vlády Jana Syrového a ředitel diplomatického protokolu Jaromír Smutný pak prezidenta Beneše. Mapa s odstupovaným územím u této kopie není. Prý ji dodá britské velvyslanectví.
Prezident Edvard Beneš telefonuje sovětskému velvyslanci Alexandrovskému. Chce zjistit postoj SSSR k situaci. Sice už má ujištění o sovětské pomoci – ale pouze s francouzským spojenectvím. Teď je situace jiná:
„Československo je postaveno před volbu, buď zahájit válku s Německem a mít proti sobě Anglii a Francii, přinejmenšním, pokud jde o postoj jejich vlád, které rovněž zpracovávají veřejné mínění a líčí Československo jako příčinu války, nebo kapitulovat před agresorem.” Beneš ještě nezná stanovisko parlamentu a politických stran, ale chce nejpozději do šesti nebo sedmi hodin pražského času znát sovětský postoj k oběma těmto variantám.
Mezitím na Hrad proudí stovky telegramů a rezolucí, které prezidenta nabádají nevzdávat se.
Kolem 8:00 přilétá z Mnichova do Prahy československá delegace, společně se členem štábu lorda Runcimana, který prakticky působil jako sudetoněmecký agent. Ten přiváží onu podrobnou mapu k mnichovské dohodě. Čs. vyslanec Mastný mluví krátce s Kroftou, a pak už oba jedou za Benešem na Hrad.
V 9:30 hodin začíná na Hradě u prezidenta porada předsedů dřívějších vládních koaličních stran, tzv. „politický výbor”.
v 9:45 hodin se schází k jednání v Kolovratském paláci kompletní vláda. Ministr Krofta ji informuje o situaci. Je třeba rozhodnout okamžitě, není čas svolávat parlament. Přijmeme diktát z Mnichova, nebo se budeme bránit? Většinově se diskutuje první varianta. A pak, kdo to národu sdělí, a uklidní ho – krom policejních složek, jichž bude ovšem také potřeba…
V 10:00 volá poslanec Národního sjednocení Ladislav Rašín do prezidentské kanceláře výsledek horečného jednání poslanců různých stran, kteří se sešli v Lidových novinách: „Poslanci David, Rašín, Richter, Stašek a další v poslední chvíli upozorňují, že odtržení bez souhlasu ústavních činitelů, tj. parlamentu, jest podle platného práva velezradou. Zapřísaháme v poslední chvíli, abyste zabránil, pane prezidente, katastrofě, která promění národ i armádu v zoufalý, ale všeho odhodlaný dav. Jediný způsob záchrany jest v zamítnutí mnichovské základny a v nabídce mezinárodní mírové konference.“
V 10:30 se dostává k přednesení své výzvy k obraně přímo Benešovi i poslanec KSČ Klement Gottwald, který na audienci čekal od rána.
Kolem 10:00 hodiny přistává v Ruzyni velitel čs. armády generál Ludvík Krejčí. Na ranní prezidentovu výzvu přilétá z Vyškova, kde sídlí hlavní štáb čs. armády. Veze si s sebou generála Husárka. Na Hrad přichází i premiér generál Jan Syrový, který odešel ze zasedání vlády. Syrový, Krejčí a Husárek jsou ihned zavoláni k Benešovi, kde se zatím politici od rána hádají, co dál. Většina apelovala na Beneše, aby to nevzdal. Nicméně vojáci to na ně vybalili víceméně jasně.
Syrový: „Zhodnotil jsem dané možnosti obrany a poukázal na to, že jsme opuštěni od spojenců a ještě kromě toho překvapeni polskými požadavky územními, takže se nemůžeme bránit s nadějí na úspěch.“
Krejčí ještě včera telefonoval Benešovi, že do dvou dnů bude armáda schopna zadržet Německo. Pokud nezaútočí Polsko. To „pokud” však nenastalo. Proti samotnému Polsku bychom se ubránili. Ale: „Jde o souhru tří, to jest Německa, Polska a Maďarska a boj s těmito všemi by neměl naději na úspěch.“.
Husárek řekl, jak na tom jsme s opevněním. Armáda se ocitla v nepříznivé situaci.
Existovala i obava z „přeštípnutí” Moravy, které by zamezilo našim jednotkám ustoupit na Slovensko, v jehož horách bychom se mohli bránit několik týdnů, snad i měsíců. Nicméně, pokud armáda dostane rozkaz, bude bojovat. Rozhodnutí je na politicích!
Pravděpodobně nejpozději teď se rozhodli kapitulovat.
Od 11:40 do 12:00 hodin proběhla za přítomnosti prezidenta Beneše a generála Krejčího závěrečná porada vlády o konečném stanovisku k mnichovskému diktátu. Hlavní velitel Krejčí mlčí, nikdo se ho už na nic neptá. Vláda nakonec podmínky mnichovského diktátu přijímá. Krom Petra Zenkla, který podal demisi.
V místnosti visí dvě mapy – jak vypadá ČSR teď, a jak bude vypadat zítra. Tedy až 10. října, do kdy má být zabráno všech pět pásem „převážně německých území".
I. pásmo se nachází na Šumavě na Českokrumlovsku, II. pásmo obsahuje Šluknovský a Frýdlantský výběžek, III. pásmo obsahuje Chebsko a Karlovarsko a IV. odřezávalo Hrubý Jeseník. V. pásmo nebylo součástí Mnichovské smlouvy. Mělo být vytyčeno mezinárodním výborem, složeným ze zástupců Německa, Spojeného království, Francie, Itálie a Československa. Ovšem už v této mapě je zakresleno tlustou červenou čarou, kterou do mapy zanesl sám Hitler. Tato území byla určena nikoli podle posledního sčítání lidu z roku 1930, ale podle ještě rakouského sčítání z roku 1910, které nadto nezachycovalo „národnost”, ale „obcovací řeč”. A nešlo o území s 75 a více procenty německého obyvatelstva, jak původně navrhovala čs. vláda, ale o území s 51 % „Němců”. Toto V. pásmo je větší než všechna čtyři předchozí pásma dohromady.
Ve skutečnosti žádné jednání nikdy neproběhlo. I když odpoledne odlétají do Berlína do smíšené mezinárodní komise pro realizaci mnichovské dohody čs. delegáti. Hranice V. pásma si nakonec nadiktuje předseda této komise státní tajemník německého ministerstva zahraničí Ernst von Weizsäcker. V. pásmo je zabráno nikoli podle národnostního klíče, ale hranice byla určena – podle strategických potřeb Německa, které se chystalo zabrat i „zbytkové Česko”. (Toto však ještě 30. října není ještě známo.)
Protože šumavské I. pásmo se má začít zabírat už zítra, stahují se čs. jednotky za hlavní obranné postavení, aby se předešlo srážkám s německou armádou.
Alexandrovskij se po ranním Benešově telefonátu snažil ověřit si situaci přímo na Hradě, kde jednal se Smutným. Benešův dotazovací telegram šel do Moskvy tedy značně opožděně. V poledne je mu oznámeno, že „vzhledem k rozhodnutí vlády Beneš již netrvá na odpovědi“. (Není jisté, jak by zněla. Dnes totiž už víme, že Stalin znal úmysly našich spojenců dávno předem…)
Ve 12:30 hodin informuje Krofta vyslance Fransoniho (Itálie), de Lacroixe (Francie) a Newtona (Velká Británie) o podřízení se mnichovskému rozhodnutí. Žádá přitom o ukončení tiskové a rozhlasové kampaně, protože „jinak nebude možné uskutečnit mírovou cestou mnichovský program”. Krofta nakonec ještě nakonec Francouze a Brity varuje: „Nevím, budou-li z tohoto rozhodnutí, učiněného v Mnichově, mít prospěch vaše země, ale jistě nejsme poslední, po nás budou postiženi jiní.”
Zastupitelským úřadům v Paříži a Londýně pak Krofta ještě posílá depeši: “Upozorněte vládu, hl. štáb, že mnichovským rozhodnutím nás přinutili vydat pevnosti neporušené a vyzbrojené. Upozorněte je, že svým rozhodnutím se tudíž postarali o další vyzbrojení Hitlera proti sobě, neboť v pevnostech, které jsme nuceni vydat do 10. října, je za 2 miliardy kanónů, kulometů a munice“.
Ale Francouzi a Britové mají radost! Daladiera vítá na letišti Le Bourget a potom na cestě do Paříže půl milionu jásajících lidí. Také Chamberlain je hrdina. Při výstupu z letadla mává papírem a volá, že přivezl z Německa „čestný mír”. Nedrží ale Mnichovskou dohodu, ale další smlouvu, kvůli které se zdržel v Mnichově až do poledne. Jedná se o britsko-německou deklaraci o neútočení. Měla zabezpečit mír na věčné časy. Vydržela jen jedenáct měsíců.
V Praze je tedy v poledne už rozhodnuto. Nic se nezmění, ani když ve 14:00 přijme Beneš delegaci sedmi poslanců kteří se už od ranního setkání v Lidovkách houfují a připravují se na různé varianty, jak přece jen bojovat. Beneš si je pozval, ale jen, aby před nimi obhájil své rozhodnutí.
Poslanec J. Stránský: Lid je obětavý, armáda výtečná, máme pevnosti. Snad by to nebylo marné. A ostatní svět by k tomu nemohl klidně přihlížet.
Beneš: „…Jsme opuštění a zrazení.”
Podslanec K. Gottwald: „Bosí Habešané se bránili, my se podrobujeme. Jen se podívejte, jak se brání španělský lid. Máme skvělou armádu, národ je jednotný. Vždyť by ostatní svět nás nemohl nechat osamoceny. Požadavky z Mnichova se neměly přijmout.“
Beneš: „Nevěřím, že by Francie a Anglie pomohly…“
Poslanec J. David: „Lid nechápe, že jsme bez boje vydali část svého území.“
Beneš: „Jsme sami a k tomu ze všech stran sevřeni.“
Poslanec B. Stašek: „Co vůbec dál? Jaké ideje se teď dají národu?“
Beneš: uvedl, že počítá s abdikací.
L. Rašín: „Na tomto Hradě vládli čeští králové samostatného státu a určovali často dějiny Evropy. Zde na tomto Hradě se ale nikdy neustupovalo. Měli jsme se bránit. Ustoupili jsme sami. Příští generace nás odsoudí, že jsme bez boje odevzdali kraje. V čem má národ vidět sílu a v co má věřit, když jsme mu vzali armádu, která bez výstřelu opouští pozice? K té cizí zbabělosti připojujeme zbabělost vlastní. Je pravda, že jiní zradili nás, ale my zrazujeme sami sebe.“
Beneš: Mlčí, zasažen těmi slovy. Pak konstatuje: Boj za nynějších okolností by znamenal vyvraždění národa. „My jsme nikdy nezradili, ale byli jsme zrazeni. Neporazil nás Hitler, ale naši přátelé.”
Poslanec J. Tykal: „Národ, který se nebrání, propadne mravnímu rozvratu. Lid nebude nikomu a ničemu věřit.“
Poslanec V. Klíma: „Národ je dnes dál než politika a vláda. A je Hitler opravdu připraven na obecnou válku, která se z izolovaného boje může vyvinout?“
Na konci besedy prezident přiznává, určitá rozhodnutí byla „protiústavní” – a že by za ně mohl být i stíhán. Ve vhodné chvíli abdikuje. S čímž poslanci nesouhlasí.
Zatímco se jedná na Hradě a v okolí, v podhradí to vře. Stále ještě není vydána oficiální zpráva, ale určitě si už dost lidí poslechlo německé zprávy. A v Liberci text Mnichovské dohody dokonce ráno vyvěsil německý konzulát do výlohy A-Z magazinu. Ještě dopoledne musel být odstraněn. Ale Němcům není radno věřit. Také zahraniční novináři mají již odpoledne k dispozici oficiální vládní komuniké. Ve všeobecné znalosti však dosud není. Rozhlas informuje, že v pět hodin odpoledne promluví generál Syrový, lidé čekají, že od něj uslyší pravdu, nic než pravdu.
Na Václavském náměstí se shromažďují kolem amplionů houfy lidí. Většina českých rodin se schází kolem radiopřijímačů. V 17:00 promluví v rozhlase generál Syrový:
„… Prožívám nejtěžší chvíli svého života, neboť plním svůj nejbolestnější úkol, nad který lehčí by bylo zemřít. A právě proto, že jsem bojoval a že vím, za jakých předpokladů se vyhrává válka, musím vám říci otevřeně, s vědomím odpovědnosti armádního velitele, že moc, která se postavila v těchto chvílích proti nám, nás nutí uvědomit si její přesilu a jednat podle toho. Nejvyšším cílem mým, jako každého z vás, je zachovat život národa. Tu povinnost jsme přijali z rukou svých předků, kteří žili život těžší než my, protože nesvobodný. Toto poslání musíme plnit s láskou v srdci, ale s jasným rozumem…”
Lidé nechtějí věřit tomu, co slyší. Ale je to tak: Kapitulace. Ale nakonec – dobře to dopadlo, ne?
„…Starejme se nyní všichni o to, aby náš stát v nových hranicích vyvstal zdravý a aby jeho občanstvu byl zaručen nový život v pokoji a v plodné práci. S vaší pomocí se nám to podaří. Spoléháme na vás – vy důvěřujte nám!”
Ne, dobře to nedopadlo, alespoň podle většiny lidí. Vznikají spontánní demonstrace, na které je ale policie už od rána připravována. Někde stačí domluva, jinde musí nastoupit k rozehnání davu i slzný plyn. Největší shromáždění je asi na Staroměstském náměstí. Zpívá se hymna, poslouchají se projevy dalších ministrů, kteří jeden po druhém přistupují k rozhlasovému mikrofonu. O půlnoci se dostává ke slovu ministr spravedlnosti z předcházející Hodžovy vlády Slovák Ivan Dérer. Přemáhá pláč, ale nakonec řekne, co sám vidí:
„Mnichovská úmluva ve skutečnosti znamená, že Francie a Anglie nám nepomohou, dojde-li k válce. Znamená to i to, že kdybychom se ocitli ve válce s Německem, Francie a Anglie by měly za svou povinnost pomáhat nikoliv nám, ale Německu.”
Britský novinář Sydney Morell si zapisuje: „Nikdy předtím jsem neviděl chodit lidi tak bezradně po chodnících. Slzy je oslepovaly a stékaly jim po tvářích. Nikdy jsem neviděl davy zuřivé bezmocným vztekem, přemlouvající strážníky, aby se k nim přidali, místo, aby je zdržovali…
Tohle byl národ zbavený poslední naděje. Před devíti dny demonstrovali proti berchtesgadenskému plánu. Naplnili ulice, táhli v průvodech a vykřikovali zuřivostí. Avšak tehdy ještě měli na koho se obrátit. Obrátili se na armádu, voják se stal jejich ministerkým předsedou, a ten zmobilizoval armádu, aby bojovala proti tomu, co pro ně představovalo zničení. Nyní však armáda a týž voják-ministerský předseda přijali ještě horší podmínky – a lid tu neměl už nikoho, na koho by se obrátil. Byl to ztacený lid, bloudil ulicemi bez cíle a naříkal ve svém žalu a ve své bezmocnosti.”
Začínal 1. říjen 1938, první den druhé republiky.

(Další dny 75 let staré historie budou následovat. Viz i předcházející příspěvky na tomto webu.)

Hlavní prameny:
Boris Čelovský, So oder so (řešení české otázky podle německých dokumentů 1933-1945), vydalo r. 2002 nakladatelství Tilia v Šenově u Ostravy
Jaroslav Kokoška, Plán „Grün”, vydalo r. 1968 Naše vojsko/ Svaz protifašistických bojovníků v Praze
Sydney Morell, Viděl jsem ukřižování, vydalo r. 1995 nakladatelství Jota, Brno

Jan Němeček a kol., Cesta k dekretům a odsunu Němců, vydala Litera Bohemica ve spolupráci s nakladatelstvím Baronet, Praha 2002
Web http://ropiky.net, který se primárně zabývá lehkým opevněním naší předválečné obranné linie.

Jan Kovanic