úterý 1. října 2013

První den druhé republiky

Před 75 lety zažil náš národ trpké ponížení. Mnichovský diktát, vnucený nám našimi zrádnými spojenci. A kapitulaci armády, která byla odhodlána bránit se do posledního dechu. V sobotu 1. října 1938 začala být realizována Mnichovská dohoda, která byla přijata teprve včera v poledne, a její přijetí vyhlášeno až v pět hodin odpoledne v projevu premiéra vlády generála Jana Syrového. Jejím prvním stupněm bylo zabrání prvního pásma na Šumavě a na jižní Moravě.Ve 12:00 má být – dle "směrnice č. 1", kterou vydal náčelník nejvyššího velitelství německé branné moci generál Keitel 30. září večer – překročena "bývalá česko-německá hranice". (Stalo se tak až ve 14:00.) Fanatické davy sudetských Němců ječí: Zdravíme naše osvoboditele! V hustých špalírech lemují silnici, se zběsilým nadšením zdraví vojáky Wehrmachtu. Skandovaně řvou: Sieg Heil! Sieg Heil! Sieg Heil!
Mír byl přijetím mnichovského diktátu zachráněn. Tedy alespoň pro Velkou Británii a Francii. V českém pohraničí však Freikorps řádí dál.

V Českém Krumlově ten den padl v boji s henleinovci vojín v záloze Jan Boháč. U Českého Krumlova je pak v boji zastřelen vojín v záloze František Staněk. Na Rennerovkách je zabit další záložák vojín Karel Beneš.

Dozorce finanční stráže František Karásek, kterého včera postřelili henleinovci u Plesné, umírá v ašské nemocnici. Do mladoboleslavské nemocnice je odvezen čs. vojín v záloze německé národnosti Rudolf Schütze, kterého postřelili soukmenovci v Načkovicích. Zemře až 17. října.

V Bílém Potoce jsou zatřeleni dva členové hlídky Stráže obrany státu, kteří se stahovali z Frýdlantského výběžku.

Ale dnešek si vyžádal nejméně ještě jednu oběť v československé armádě: Vojín v záloze Josef Hampl spáchal sebevraždu. Neunesl hanbu kapitulace.

Československá vláda v Praze obdržela maďarskou nótu, která požadovala – podle mnichovského způsobu – co nejdřív začít jednat o maďarské menšině a "poskytnutí práva na sebeurčení". Maďaři se zase opozdili za Poláky, ale zase budou důkladnější než Poláci…

Poláci zato mají "plné porozumění" pro své požadavky ze strany Německa, jak si zaznamenává ministr zahraničí von Ribbentrop o rozhovoru s polským velvyslancem Lipskim: "Doufáme, že nebude potřeba vojenské akce, předpokladem čehož je, že Praha vezme okamžitě v úvahu polské požadavky a v nejkratší době vyhoví polským přáním. V případě válečného konfliktu mezi Polskem a Československem bude naše chování samozřejmě blahosklonné"…

Probíhají další doprovodná "jednání" mezi československými diplomaty a německými vítězi této války, ve které na německé straně fyzicky bojovaly pouze teroristické jednotky Sudetoněmeckého Freikorpsu. Hermann Göring jedná v Berlíně s čs. vyslancem v Berlíně Mastným, jemuž jemně sdělil, že "německá vláda nestrpí", aby prezidentem ČSR byl nadále Edvard Beneš. Pokud by přes toto varování prezidentem zůstal, bude pak Německo nuceno jednat s ČSR "s naprostou bezohledností". (A co to bylo až doposud?)

Výše zmiňovaná Keitelova směrnice č. 1 obsahuje také "Zvláštní instrukci č. 2. V jejím prvním bodě se oznamuje, že Hitler nařídil, aby "Henleinův Freikorps v nynějším složení byl podřízen říšskému vedoucímu SS a veliteli německé policie".

V bodě dvě je pak nadiktován směnný kurs pro čs. korunu v zabraném pohraničí: "Pro všechny převody a platy platí tento směnný kurs: 100 Kč = 10,00 ŘM (1 Kč = 10 Ř Pfg)". Do té doby byla byla marka za 3,30 Kč. Dnes se škrtem pera nějakého generála devalvovala na třetinu. Zatím v pohraničí, ale po okupaci zbytku Česko-Slovenska je tento (ne)poměr vnucen i v protektorátu. (Deset korun za německou marku jsme pak platili až do roku 1990, jestli se nepletu…)

Začíná platit výnos vůdce a říšského kancléře:
„Říšským komisařem pro sudetoněmecké oblasti jmenuji vůdce sudetských Němců Konráda Henleina.
Říšský komisař je podřízen přímo mně.
Sídlem říšského komisaře je Liberec.
Na nově připojeném říšském území je povolena toliko Sudetoněmecká strana…“

Už od květnových henleinovských virválů se začala spousta Čechů z pohraničí stěhovat do vnitrozemí. Tento proud zesílil po zářijovém sudeťáckém puči a rostl i po všeobecné mobilizaci. Vyhlášením kapitulace a odevzdáním pohraničí do rukou německé říše se často začal měnit v útěk.

Existují někteří čeští novodobí historici (tedy, říkají o sobě, že jsou "historici"), kteří tvrdí, že se "nikdo z pohraničí  stěhovat nemusel". Někteří jistě ne, a těch bylo nakonec většina, hlavně v podvodném V. pásmu, kde existovalo mnoho zcela českých obcí. Ale kdo tu dobu zažil na vlastní kůži, pamatuje se na davy zbědovaných utečenců. Tady je za všechny osudy, jichž bylo až čtvrt milionu, alespoň jedno svědectví. Paní Marie K. z Šatova vypráví:

"Můj otec žil od roku 1924 v Šatově, tam také založil v roce 1929 rodinu. Otec byl zedníkem v místní šamotce, matka se starala o rodinu. Chodila jsem do Sokola a do české školy. V Šatově byli Češi v menšině –většina Němců se postupně stala členy Henleinovy strany, protože ti, kteří do ní nevstoupili, byli označováni za zrádce.
V roce 1938 už docházelo k štvanicím proti Čechům, k ničení českého majetku, přepadávání českých stráží. Nadávky byly na denním pořádku. V noci nás party Němců budily, prohledávaly domky, vyhrožovaly nám, vytloukaly okna a vůbec ničily naše obydlí. Proto jsme se rozhodli utéci do vnitrozemí. Otec byl mobilizován, tak matka utekla s námi dvěma dětmi a se sousedkou s jejím dítětem za deště v noci. Měli jsme s sebou jen malý kufřík. Museli jsme opustit náš nový domek a vše ostatní nechat na místě, nábytek i malé hospodářství. Po válce jsme se vrátili do našeho domku, který byl sice neudržovaný, ale ne devastovaný, jako byly jiné domy opuštěné Čechy."

Německý kronikář z Jeřmanic u Liberce, si zaznamenává:

"Stále jsou vidět transporty nábytku do Turnova, i Němci (opozičníci) zde táhnou tudy s koly, jiní pěšky s pytlem na zádech a dětský kočárek před sebou tlačící."

Náčelník sudetoněmeckého Freikorpsu ve Vratislavi vydává rozkaz:

1. Nic nezapalovat a nerozbíjet.
2. Plenění je přísně zakázáno.
3. Kořist buď řádně odevzdávána.
4. Rudé a Čechy, kteří budou dopadeni na útěku, vyřídit…

A věrný Freikorps, který podle jiného výnosu by se měl vlastně stát součástí policie, s chutí řádí dál. Kombinované jednotky FS, ordnerů ("pořádková stráž" SdP) a turnerů (cvičenci z "tělocvičných spolků") zatýkají německé opozičníky – sociální demokraty, komunisty, odboráře, antifašisty. Na územích, které ještě vlastně patří dle Mnichovské dohody pod čs. jurisdikci, a kde má pořádek hlídat čs. policie a četnictvo! Henleinovci zatím rabují české obchody, drancují příbytky. Pokud na jednotky SOS rovnou nestřílejí, tak jim nadávají, plivají na ně a výhrůžně gestikulují. Nenávist jim stříká z uší. V pohraničí se objevují nacistické vlajky.

To, že v odstupovaném pohraničí má – kromě I. pásma – ještě všude fungovat československý stát, i když jen několik dní, se snaží prosadit hlavně armáda. Z jejího velitelství je jednotkám v hlavním obranném pásmu rozesílán rozkaz: "Nic se nezměnilo! Německého důstojníka, přijde-li, zatknout! Každé podvratné činnosti zabránit! Bylo-li by někde z německé strany útočeno – napráskat!"

Roztlačený armádní stroj není tak lehké zastavit. Technicky stále probíhá mobilizace. Dnes je její sedmý den! Někde se stále ještě betonuje, většinou jsou však všechny práce na opevněních postupně ukončovány.

V Liberci zatím SdP přebírá hlavní poštu. Na radnici a dalších domech se rozvíjejí nacistické prapory. Německé obyvatelstvo si odnáší domů své radiopřijímače, které muselo odevzdat před poslední Hitlerovou štvavou řečí 26. září.

Zatímco čeští hraničáři utíkají, vydává Zemský úřad v Praze prohlášení, které se objeví už ráno 1. 10. ve všech novinách:

"Neopouštějte svá bydliště! Zemský úřad v Praze upozorňuje, aby obyvatelstvo z pohraničí neopouštělo svá bydliště, ježto za žádných okolností nelze připustiti, aby se stěhovalo do zázemí. Všichni uprchlíci budou vráceni zpět do svých domovů.“ Podepsán: za zemského prezidenta Dr. Baťha.

Pražští úředníci nechápou, že československým občanům jde často o život! Naštěstí ne všude je toto nařízení respektováno. Zejména proto, že zatím nemůže být kontrolováno. Nové hranice nejsou dosud obsazeny. Není na nich nikdo, kdo by mohl někoho vracet. Četnictvo v pohraničí je vázáno v jednotkách SOS, které působí mezi Hlavním obranným pásmem a státními hranicemi. Teoreticky by utečenci z tohoto území měli narazit právě na HOP, kde by je neměli pouštět. Ale armáda stále ctí československou svrchovanost, na místech a v čase, který je jim ještě několik dní vymezen termíny, uvedenými v Mnichovské dohodě. Na Českokrumlovsku armáda ustupuje – i s jednotkami SOS, železničáři, pošťáky, dalšími českými státními zaměstnanci i civilisty.

Kdo utíká v automobilech, na kole nebo pěšky, dostane se do vnitrozemí celkem bez problémů. Ale pokud jede vlakem, může se do problémů dostat. Jak si zapsal britský novinář Sydney Morell při své návštěvě Karlovarska:

Dnes začaly být vraceny celé vlaky. Někteří lidé – němečtí komunisté, sociální demokraté, Židé – raději vyskočili z jedoucího vlaku, než by se dostali do rukou henleinovců. A zabili se. Nejméně dva lidé se zbláznili. V Karlových Varech se zdvihla vlna sebevražd v židovských rodinách.

Končí první den druhé republiky. A každý další bude hnusnější než ten předtím.

Psáno v Praze dne 1. října 2013

(Události od zářijové mobilizace až po říjnové ukončení obsazení pohraničí jsou zde zveřejňovány den po dni. Další dny 75 let staré historie tam budou následovat.)

Hlavní prameny:
Boris Čelovský, So oder so (řešení české otázky podle německých dokumentů 1933-1945), vydalo r. 2002 nakladatelství Tilia v Šenově u Ostravy
Jaroslav Kokoška, Plán „Grün”, vydalo r. 1968 Naše vojsko/ Svaz protifašistických bojovníků v Praze
Sydney Morell, Viděl jsem ukřižování, vydalo r. 1995 nakladatelství Jota, Brno
Jan Němeček a kol., Cesta k dekretům a odsunu Němců, vydala Litera Bohemica ve spolupráci s nakladatelstvím Baronet, Praha 2002
Web http://ropiky.net, který se primárně zabývá lehkým opevněním naší předválečné obranné linie.

Jan Kovanic