neděle 20. října 2013

Vláda autonómnej krajiny

V pátek 7. října 1938 končí první týden zabírání pohraničí. Nejdříve je ještě posouváno II. pásmo: Zatímco podle přímky na mapě by měl Wehrmacht stát na čáře mezi Libercem a Kořenovem (severně od silnice Liberec, Tanvald, Harrachov), ve skutečnosti už předběžně sestupuje asi pět kilometrů jižněji a zabírá železniční trať od Tanvaldu do Desné. Paní Z. V. vzpomíná:


"Pocházím z Tanvaldu a jako osmnáctiletá jsem tam prožila řádění henleinovců. Otec jako poštovní zaměstnanec byl ustanoven místo vojenské služby hlídat poštu, protože Němci přepadávali státní úřady. Po celou dobu jednání velmocí jsme spali oblečeni, matka, já a dva sourozenci, u postele batohy s tím nejnutnějším, protože jsme nevěděli, jestli nebudeme muset utíkat. Jednou večer přišel otec domů a řekl: »Balte, ráno jede poslední vlak.« Co jsme stačili, jsme zabalili. Byl říjen, sklep plný uhlí, dřeva a zásob na zimu – to vše jsme tam museli nechat. I v bytě jsme zanechali méně potřebné věci. Ráno byl strašný zmatek, nebyly k sehnání povozy, věci se naložily bez ladu a skladu do vagonů a jeli jsme neznámo kam.

Když přijel vlak do Plavů, houkaly již v Tanvaldě sirény na uvítání říšského vojska. Později jsme se dozvěděli, že otce přišli zatknout, protože byl na "černé listině". Odpojili nás v Železném Brodě a otec byl přidělen na zdejší poštu. Jeden jeho kolega nám poskytl nocleh a chodili jsme asi deset dní po městě jako bezdomovci. Potom otec sehnal nuzný byt na vesnici, neboť vše bylo obsazeno těmi, kteří mohli utéct dříve. Nevím, proč dnes Němci říkají, že tady mají svůj domov, když tenkrát křičeli, že chtějí »Heim ins Reich«."

Krkonoše jsou v oblasti V. pásma, které má být zabráno do 10 října. Dnes dostávají rozkaz k ústupu obránci úseku na Luční hoře. Hlavním bodem dnešního okupačního programu je však dokončení převzetí 4. pásma na severní Moravě. Hitler si po tomto "osvobozeném území" udělá pěkné kolečko.

Sluníčko svítí, příroda hýří, vůdce se projíždí: Z Prudniku (tehdy Neustadt) do Arnultovic, dále do Města Albrechtice, kde je před polednem. Projede Krnov, v Bruntále před ním defiluje čestná rota Luftwaffe. Navštěvuje další "řopík" v Nových Heřminovech, a svou kondici dosvědčuje tím, že zdolává prudkou stráň nedaleko železničního mostu. Projede Vrbno p. Pradědem, Zlaté Hory a před půl pátou večer přejíždí zrušenou státní hranici u obce Jarnoltówek (Arnoldsdorf). V pět už je zase v Prudniku, nasedá do vlaku a míří zpátky do Berlína.

Zatímco před Německem ustupujeme ve vynuceném míru, na maďarských hranicích se už časně ráno, vlastně ještě v noci, znovu rozhořívá válka.

Předevčírem bránila československá armáda a jednotky Stráže obrany hranic pohraničí odtrhávajícího se Slovenska poblíž Rimavské Soboty, dnes se pravidelná maďarská armáda pokouší obsadit uzavřený most přes Dunaj mezi Osřihomí a Štúrovem. Ve 2:00 se pod pláštěm noci přes řeku přepravuje šedesát honvédů na deseti pramicích. Stráž z čety SOS vrchního respicienta finanční stráže Ladislava Jetela je však bdělá. Útočníky zpozoruje a začne do nich bušit palbou lehkých i těžkých kulometů. Řeku překonali jen muži ze dvou loděk, jejichž útok byl odražen v boji z blízka za pomoci granátů. Bylo zajato několik útočníků, včetně velícího poručíka. Než dorazí čs. armáda, je už klid. Mrtvé odplavil říční proud, své ztráty Maďaři nikdy nepřiznali. Ani to, že by šlo o plánovanou akci. Zase se ze řetězu utrhl subalterní důstojník. (Ono by se vidělo, co by následovalo po zabrání mostu…)

Přestože československá vláda už včera souhlasila s politickým jednáním se svým jižním sousedem, Maďaři (nejspíš v jimi deklarovaném "přátelském duchu") vysílají v noci nad území jižního Slovenska letadla, která shazují letáky. Slovenští Maďaři jsou v nich vyzýváni k sabotážím, čs. vojáci maďarské národnosti ke zběhnutí za hranice. Kdo přinese zbraně, dostane za ně zaplaceno!

Zatímco československá armáda brání slovenské území před maďarskými útoky, včera jmenovaný československý ministr Jozef Tiso má své vlastní plány se svým vlastním Slovenskem. Včera byl slovenskými poslanci přijat "Žilinský manifest", který (neústavně) vyhlásil autonomii Slovenska. Dnes Tiso žádá premiéra generála Jana Syrového o jmenování čtyř dalších ministrů, kteří by mu měli pomáhat se správou. (Je dost kuriózní, že Slováci, kteří neústavně vyhlásili autonomii, žádají, aby pražská vláda jmenovala jejich "autonomní" ministry). Čs. vláda, která po předvčerejší abdikaci dr. Edvarda Beneše disponuje prezidentskými pravomocemi, obratem jmenuje ministry Matúše Černáka, profesora státní reálky v Bratislavě, poslance Pavola Teplanského, poslance Jána Lichnera a dr. Ferdinanda Ďurčanského, advokáta v Bratislavě. Z hlediska čs. ústavy a práva jde o členy československé vlády. Slováci si to však vykládají tak, že získávají autonomii. A to dodneška, jak je možno si přečíst na slovenské Wikipedii:

"Prezident E. Hácha 7. októbra 1938 vymenoval J. Tisu za predsedu vlády autonómnej krajiny."

To je nepravdivé hned dvakrát:

1) Hácha byl zvolen až 30 listopadu 1938. Tisa jmenoval v zastoupení neexistujícího prezidenta československý premiér Syrový.
2) Syrový jmenoval Tisa 6. října 1938 ministrem pro správu Slovenska. Ústavní zákon č. 299/1938 Sb. o autonómii Slovenskej krajiny byl (dle Slováků pouze formálně) "přijat" až 22. listopadu 1938.

Uvozovky kolem slova "přijat" jsou dány tím, že nebyl přijat, ale – vypočten! Poslanci Andrej Hlinka, Karol Sidor, Martin Sokol a Jozef Tiso ho předložili už 17. srpna 1938, ale Národní shromáždění ho neschválilo. Teprve potom, co 69 poslanců a 33 senátorů přišlo protiústavně o své mandáty, se znovu přepočetly srpnové výsledky, ze kterých byly vyškrtnuty hlasy vyhozených zákonodárců. Tento (ne)ústavní zákon byl tedy přijat protiústavní cestou.

Zatímco Praha se kojila nadějí, že postupně vzniknou zemské vlády (včetně rovněž se odtrhávající Podkarpatské Rusi), které vytvoří vládu ústřední, přičemž prezident, zahraniční politika, obrana a finance měly být společné, Slováci počítali s naprosto nezávislou vládou – až do té samostané zahraniční politiky armády a koruny. (Tato historie roku 1938 byla příčinou, proč jsme my, Češi a Čechoslováci, byli na začátku 90. let minulého století značně nervózní. A jak je vidět ze slovenské Wikipedie, i slovenská představa o naší společné historii se prostě rozchází.)

Zítra, 8. októbra 1938, si pětice novopečených slovenských ministrů československé vlády rozdělí slovenské resorty: Černák školství, Ďurčanský spravedlnost, sociální péči a zdravotnictví, Teplanský zemědělství, veřejné práce a finance, Lichner dopravu. Tiso si ke svému "premiérství" ještě přibere (slovenské) vnitro. Slovenská autonomie je sice nezákonným, avšak reálným faktem. Kdo ví, jestli si poručík pěchoty Jan Diba bere ve slovenském Lučenci život kvůli kapitulaci, anebo kvůli této autonomii…

Psáno v Praze dne 20. října 2013

(Další dny 75 let staré historie budou následovat. Viz i předcházející příspěvky na tomto webu.)

Jan Kovanic

Hlavní prameny:
Boris Čelovský, So oder so (řešení české otázky podle německých dokumentů 1933-1945), vydalo r. 2002 nakladatelství Tilia v Šenově u Ostravy
Jaroslav Kokoška, Plán „Grün”, vydalo r. 1968 Naše vojsko/ Svaz protifašistických bojovníků v Praze
Sydney Morell, Viděl jsem ukřižování, vydalo r. 1995 nakladatelství Jota, Brno
Jan Němeček a kol., Cesta k dekretům a odsunu Němců, vydala Litera Bohemica ve spolupráci s nakladatelstvím Baronet, Praha 2002
Vyhnání Čechů z pohraničí, vydal Ústav mezinárodních vztahů ve spolupráci s Kruhem občanů České republiky,  vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, Praha 1996
Pamětní kniha obce Jeřmanice (překlad z němčiny pořídil Ervín Šolc)
Web http://ropiky.net, který se primárně zabývá lehkým opevněním naší předválečné obranné linie.