pondělí 31. března 2014

100 let od začátku první světové války

Hladové děti ve frontě na polévku
létě roku 1914, krátce na to, co paní Müllerová oznámila Švejkovi: „Tak nám zabili Ferdinanda“, svět navlékl parádní uniformu a bílé rukavice, tasil šavli a vytáhl do pole. „Do sv. Václava budeme doma!“ – „Než listí opadá, otevřem šampaňské v hotelu Ritz v Paříži“ – „Mon Général, zvu vás na ležák Unter den Linden“, volal svět mnoha znepřátelenými jazyky a nedívaje se, kam mašíruje, šláp si na plnovous a upadl. Šavle mu vyklouzla, kalhoty praskly a bílé rukavice zčernaly na funus.
Jiří Voskovec

Ne všichni ovšem byli nakaženi bojovou náladou. Češi, odjíždějíce na frontu, zpívali: „Červený šátečku, kolem se toč, jedeme na Rusa, nevíme proč“. Rakousko-Uhersko jim nebylo natolik domovem, aby měli důvod nasazovat pro císaře pána život, a není náhodou, že román, jenž nejlépe zobrazil nesmyslnost a obludnost první světové války, byl napsán právě v češtině Jaroslavem Haškem.

Zúčastnil jsem se ve dnech 21.-23.2.2014 konference pořádané Sdružením Ackermann-Gemeinde pod názvem „Národy spolu a proti sobě“, a kdybych ji měl zhodnotit co nejstručněji, řekl bych, že místo účasti na ní bylo lépe zalistovat znovu ve Švejkovi, i když ho znám dokonale. Někteří přednášející viděli jako příčinu války vzestup nacionalismu, což koresponduje s oním „národy proti sobě“, výstava v rakouském kulturním středisku s názvem „Princip – Sauer, příčina a následek“ (její návštěva byla součástí programu konference) by mohla naivního diváka dokonce přesvědčit, že viníkem války byl atentátník na následníka trůnu. Tvůrci výstavy sice dali najevo, že je jim známa nulová souvislost mezi atentátem na Ferdinanda d’Este a svržením Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, ale nevysvětlili, proč tedy dali tyto dvě události dohromady.

Skutečnou příčinou války byla nespokojenost Rakouska-Uherska i Německa s rozdělením světa. Byla to doba koloniálních mocností a nespokojené státy se dostaly ke svému krajíci pozdě. To nezaznělo v žádném referátu ani v diskusních příspěvcích. Ještě více jsou na pováženou snahy vysvětlit vznik druhé světové války jako jakési pokračování dějů předchozích, jako by výsledky války první byly tou příčinou, jež vyvolala katastrofu rozměrů daleko větších.
Rozhodně správnější pohled na první světovou válku nám poskytl už T.G.Masaryk, když ji chápe jako střet demokracie s aristokracií a teokracií, a podle toho správně určil, kdo bude po zásluze v tomto střetnutí vítězem. A Ferdinand Peroutka napsal (Budování státu, str.172): „Rakousko-Uhersko zahynulo, poněvadž nevyhovovalo dvěma moderním principům: národnostnímu a demokratickému. V tom přispěl výsledek války ke zlepšení světa.“

Teď trochu odbočím. Už je tomu dávno, kdy jsem měl možnost si prohlédnout Památník bitvy národů (1813) v Lipsku. Památník není oslavou vítězství nad Napoleonem, spíše jen uctěním památky těch, které bitva stála život. Zachmuření bojovníci v nadživotní velikosti tam shlížejí na své padlé druhy. V ruském pravoslavném kostele, který je rovněž připomínkou bitvy národů, je výstava fotografií z r.1913, kdy byl památník odhalen a kdy se při té příležitosti sešli zástupci všech zemí před sto lety zúčastněných v bitvě. A samozřejmě se to neobešlo bez slibů, že by se měl zachovávat mír a takové bitvy už by se neměly opakovat. A za rok nato začala první světová válka.

Od doby, kdy jsem památník viděl, vtírá se mi v mysl otázka, zda konflikty, kvůli nimž se umíralo, mohou natolik za sto let vyblednout, že už vidíme jen zbytečně ztracené životy, aniž bychom měli jasno v tom, kdo si více a kdo méně zasloužil zvítězit. A snažím se věřit, že pokud jde o dva největší konflikty minulého století, budeme vždy vědět, kdo byl viníkem a kdo naopak po zásluze zvítězil. Ti mrtví si to zaslouží.

Jiří Prokop