čtvrtek 27. března 2014

Mnichovská tragédie nese naléhavé vzkazy dnešku

Během příprav hrozícího útoku proti Sýrii na počátku září ministr zahraničních věcí USA John Kerry prohlásil: „Nesmí se rezignovat – jako tomu bylo v době mnichovské dohody v roce 1938, jež předcházela anexi části Československa Hitlerem“.

Jeho výrok dokládá, že tato smlouva z 29. září 1939 se trvale zapsala jako varovný příklad nebezpečných následků politiky appeasementu (usmiřování) s diktátorskými režimy. Přesto Mnichov takto nebyl chápán od samého počátku. Naopak, v době podpisu byl většinou nadšeně přijímán jako „záchrana míru v Evropě“. Ani po tři čtvrtě století podobné soudy tak úplně nevyhasly – což je rozhodně důvod k zamyšlení.

Na červnové mezinárodní konferenci k „75.výročí mnichovské zrady“, která se konala v Poslanecké sněmovně ČR, uváděli někteří účastníci extrémní příklady „nových“ pohledů na Mnichov a události, jež pak následovaly. Například historik Josifs Korens z Lotyšska zdůraznil, že studenti tu nyní často vnímají Hitlera jako „osvoboditele od stalinských deportací“ (!) a Lotyši, kteří se podíleli na vyvražďování Židů včetně žen a dětí v jednotkách SS, se nyní scházejí, pořádají oslavy, a dokonce chodí přednášet do škol, kde tvrdí, že bojovali „proti Stalinovi a za demokracii“.

Natalita Naročinskaja (Rusko) zase upozornila, že „Polsko se dnes prezentuje jako oběť, kterou si mezi sebe rozdělili Hitler a Stalin“, jenže podle ní je třeba připomenout nejen odmítavý postoj Polska vůči sovětské vojenské pomoci Československu, ale i polsko-německý pakt o neútočení z roku 1934 podepsaný poté, co Německo v roce 1933 vystoupilo ze Společnosti národů, aby mohlo nekontrolovaně zbrojit. Sověti věděli o návrzích polského ministra zahraničí Becka Hitlerovi na společný útok proti Sovětskému svazu a pakt Molotov-Ribentrop uzavřeli až poté, co jednání se Západem zkrachovala.

 Za paradoxně polemický může být považován i relativně „neměnný“ postoj Angličanů. John Laughland prohlásil: „Ve Velké Británii vnímáme mnichovskou dohodu jako zahanbující akt, ale ne z právního hlediska.“ Bez ohledu na to, že smlouva byla ČSR vnucena hrozbou války v rozporu s normami mezinárodního práva a také v rozporu s Ústavní listinou ČSR z roku 1920, Británie prohlašuje Mnichov za neplatný až od 15.3.1939, kdy Hitler tuto smlouvu okupací Čech a Moravy „roztrhal“.

Důvodem je podle právníků systém britského práva založený na právním obyčeji: pokud Londýn nechtěl ohrozit své dřívější podobné smlouvy (při budování britského impéria byly užívány smlouvy o přerozdělení území v neprospěch toho, kdo k jednání nebyl přizván), nemohl prohlásit mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku, za niž se obecně považuje.

Laughland také podtrhl, že politika ústupků nebyla zcela opuštěna ani za Winstona Churchilla, u něhož nebylo jisté, zda se udrží u moci. O nástupu do premiérského křesla uvažoval například i lord Halifax, jenž ještě v květnu 1940 vyvolal vládní krizi, když navrhoval přistoupit na kompromis s Hitlerem: „Pokud nepůjdou návrhy Německa proti Velké Británii, udělejme mu ústupky.“ Proto Churchill, aby nevyhrocoval napjatou situaci, nechtěl nechat v červnu vystoupit ani Charlese de Gaulla v BBC s výzvou k pokračování boje proti Německu.

Za Hitlerovým vzestupem ovšem nebylo jen selhání politiky appeasementu, nýbrž i části politických elit, kteří ho – jako třeba slavný anglický expremiér Lloyd Georgie, ale načas i J.F.Kennedy a mnoho dalších – považovali za „velkého vůdce“.

Naznačený historický náčrt navíc ukazuje, že kořeny mnichovské tragédie lze hledat daleko hlouběji. Z pohledu Němců v nespravedlivém „versailleském diktátu“, z pohledu obecného pak samozřejmě i v koloniální politice evropských mocností.

Právo národů na sebeurčení, jež koncem 1. světové války vyhlásil americký prezident Woodrow Wilson nezávisle na Francii a Anglii, se uplatňovalo nedůsledně, neboť se rozcházelo s jejich zájmy.

 Ani jedna z evropských metropolí nehodlala v této době poskytnout svým koloniím svobodu. Proto do dnešní doby nedostatečně upravený rozpor mezi právem národů na sebeurčení a právem na neporušitelnost hranic bez souhlasu daného státu je jednou z nejdůležitějších výzev mnichovské smlouvy.

Hitler pak dokázal využít právě nechuti velké části Němců v českém pohraničí začlenit se do vznikající Československé republiky. Dokázal využít i rozporů uvnitř mladého státu – nejen ve vztahu k německé menšině, ale i mezi Čechy a Slováky.

Ty mají pravděpodobně počátek v pittsburské dohodě (1948). Tam se vývoj místo k federalismu, jak bylo dohodnuto v Clevelandu 1915, odklonil k masarykovskému čechoslovakismu – k uměle vytvořené koncepci, která měla mimo jiné velmoci přesvědčit, že na historickém území budoucího státu žije skutečně většina Čechoslováků tvořená ze dvou bratrských větví.

Jako politik, jenž přispěl k rozpadu Rakouska-Uherska coby protiváhy Německa, byl pak Masaryk některými historiky paradoxně považován za jednoho ze strůjců druhé světové války.

Ostatně, také Klausův exkancléř Jiří Weigl na konferenci podotkl, že „Československo bylo považováno za něco iracionálního, neudržitelného“, což do určité míry dokládá vznik formálně samostatného klerofašistického Slovenského štátu v roce 1939, ve skutečnosti satelitu Německa, i zánik Československa v prosinci 1992.

Rozpad ČSSR, Jugoslávie a SSSR vytvořil sice ve střední Evropě opět konglomerát malých a slabých států mezi znovusjednoceným Německem a Ruskem, nicméně polemizoval bych s Weiglovým názorem, že právě v důsledku tohoto faktu „český stát – tak jako v minulosti – není a nebude suverénní a nezávislou entitou“.

František Mrázek

(Přetištěno s laskavým svolením autora z deníku Právo z 27.9.2013)