Na straně 19 si autor stěžuje, že při „násilném otevření ženského koncentračního tábora v Holýšově Vlasovovou armádou přišly o život některé dozorkyně“ a na některé se nedostalo vyhovujících rakví.
Aktuální je tato partie: V Liticích musel sedlák Bauer společně se 4 dalšími muži sbít v kůlně z pěti beden rakve a donést je ke hřbitovu. Byly určeny mrtvým Američanům, sestřeleným při posledním leteckém útoku 26.4.1945. Američtí vojáci byli tehdy pohřbeni na hřbitově a nyní měli být přeloženi. Jde o významný příspěvek k diskuzi o památníku amerických letců v Liticích. Česká i německá verze příběhu shodně uvádí, že letci byli zajati živí. Dle české verze je už nikdo živé neviděl, dle německé verze pokud nezemřeli, žijí spokojeně dodnes.
Nejzajímavější je, co v knize není. Chybí zde zmínka o „Benešových dekretech“. Mluví o prezidentských dekretech a nebo o dekretech prezidenta. Kniha byla původně zamýšlena jako dizertační práce.
Výraz „Benešovy dekrety“ je vyhrazen pro nejnižší patro sudetské propagandy, u nás ho užívají i ústavní činitelé.
Osudy nuceně nasazených nejsou nikdy záviděníhodné. Volksgruppenrecht znamená Volksgruppen Verantvortung, tedy že nelze zkoumat individuální vinu.
Při celkové konsolidaci poměrů došlo ke změně situace německých občanů. Na str. 39 Franz Rödl ze Stříbra tuto změnu komentuje následovně: „Jestliže jsme byli dosud jen německá prasata, tak roku 1948 jsem byl zase Franta nebo dokonce pan Rödl.“
Lze si jen domýšlet, jaká by byla situace českého obyvatelstva tři roky po opačném výsledku války.
Zdeněk Aloy
