Jaký historický jev tedy bude předmětem mojí pozornosti? Jde o násilnou eliminaci velkých skupin obyvatelstva, které se od statutární a dominující většinové společnosti odlišují národnostně, tedy jazykem, kulturou i pocitem nacionální sounáležitosti s jinde dominantním – titulárním – národem, případně které se od většinové společnosti odlišují jiným než vládnoucím náboženstvím jako výrazným nebo alespoň průvodním znakem své jinakosti.
K takovému „vymizení“ velkých skupin obyvatelstva dochází několika způsoby: nejprostší je útěk – motivovaný vojenskými operacemi, terorem okupačního režimu nebo paramilitárních jednotek. Druhá – navazující – forma je vyhnání nepohodlné menšiny. Třetí jsou deportace, které literatura vnímá jako opatření uvnitř jednoho státu nebo říše. Čtvrtou a nejčastěji diskutovanou formou jsou vysídlení, tedy mezinárodními smlouvami různého typu regulované transfery, přesídlení, repatriace nebo výměny obyvatelstva – které s tím obvykle v nejmenším nesouhlasí. To, co zpravidla v učené, juristicky založené evropské diskusi o čistkách chybí, je prosté vyvraždění veškerého „překážejícího“ obyvatelstva a uvolnění prostoru pro novoosídlence z řad titulárního národa. Za genocidu je považováno již nucené vysídlení.
Stranou pozornosti v tomto výkladu ponechám gigantickou a specifickou problematiku holocaustu, tedy především, i když zdaleka nejen nacistického projektu oloupení, ghettoizace, vysídlení a masové vraždy skupiny evropského obyvatelstva. Ta byla identifikována podle náboženské, nacionální nebo zcela vykonstruovaně rasové identifikace jako „židé“. Dostatečně hrůzné jsou i ostatní nucené migrace. Princip jasně určitelné většiny a menšiny přitom není evropsky odjakživný. Naopak: pro velkou část kontinentu vždy platilo, že ho obývaly smíšené a dále se mísící komunity, kde nejen komunikační řeč, ale i národně kulturní identita, a dokonce i náboženství patřily mezi charakteristiky, které bylo vždy znovu možno dohodnout, přizpůsobit podmínkám denní praxe.
Jazyk
Stoupající hvězda státního nacionalismu ovšem nepřála podobným nepřehlednostem: Když se roku 1853 v Bruselu na kongresu poprvé sešli evropští statistikové, vznesla pruská delegace požadavek zavedení jazykového kritéria pro podchycení evropských populací. Rakušané tehdy oponovali poukazem na komplikovanost situace v mnohonárodnostní monarchii, ale během dvaceti let se pruské hledisko prosadilo. Petrifikoval ho třetí mezinárodní statistický kongres roku 1873 v Petrohradě. Znamenalo to, že při sčítáních lidu, která byla v Evropě právě zaváděna, byla etablována kategorie jazyka jako jednoznačné orientační kritérium, o které se pak ve svých opatřeních opírala vládní politika. V lehce chaotické habsburské monarchii relativně dlouho zůstávalo určení jazykové, a tím národní náležitosti fakultativní věcí každého občana. Od počátku 20. století však i toto kritérium nabývalo závazného dědičného charakteru. Zvláště závažný byl pak roku 1904 mezinárodně dohodnutý a od počátku meziválečné doby platný posun od statistického zjišťování řeči obcovací, tedy od otázky po tom, jakým jazykem ten který občan většinou hovoří, k deklaraci řeči mateřské, tedy jaký byl jazyk jeho rodiny.
Statistika se v onom něco více než půlstoletí radikální evropské a za hranice Evropy se rozšiřující modernizační byrokratizace rychle proměnila z nástroje, jehož pomocí se vlády snažily získat přehled o složení, rozmístění a charakteru obyvatelstva jejich států ve vysoce politizovaný a snadno zneužitelný nástroj homogenizace, asimilace, ovládání a manipulace obyvatelstva. Nešlo přitom jen o statisticky kategorizovaný popis společnosti. Tyto kategorie rychle nalezly cestu do nacionální a politické mentality lidí a poměrně silně se odrážely v sebeidentifikaci a vymezování velkých skupin zejména urbánní společnosti. V rámci nacionálně homogenizačních a asimilačních plánů či projektů politiky nacionálně územní expanze se pak tyto posuny začaly dramaticky týkat i méně diferencovaných venkovských oblastí a komunit. I jejich půda totiž začala být národně definovatelná.
Počátky genocid
I když jistě obecně lze vnímat období od poloviny 19. století do výbuchu první světové války jako období převažujícího evropského míru, byla to doba bohatá na dílčí konflikty a v jejich zázemí začalo docházet právě k prvým eliminacím „překážejících“ nacionálních menšin.
Počátek skutečně dramatických „moderních“ genocid představuje masakr Arménů v turecké říši Abdülhamida II. v letech 1894 – 1896, kterému padlo za oběť mezi 80.000 a 300.000 osob. Vzhledem k tomu, že zbytky arménské populace nebyly vyhnány ze svého území a že formálně šlo jen o potlačení arménského povstání, nebývá však tento případ zahrnován do přehledů moderních etnických čistek. V zázemí těchto masakrů stálo rozhodnutí evropských velmocí, které při uzavírání Berlínského míru z roku 1878 zavázaly poraženého tureckého sultána, aby garantoval bezpečnost křesťanských menšin a provedl reformy říše, které by jim umožnily rozvoj. Přehnané naděje, vzbuzené tímto usnesením v Arménech, byly samozřejmě vzápětí zklamány a turecká říše se proti „destabilizaci křesťanskými menšinami“, kolaborujícími s nečinně přihlížejícími zahraničními mocnostmi, rozhodla „bránit“ masakry. Ty se – byť i v menším rozsahu – opakovaly až do počátku světové války. Vrcholem bylo pak vyvraždění, resp. vysídlení Arménů z východní Anatolie v roce 1915.
Počátek skutečně evropských etnických čistek bývá spatřován v hrůzách v době válek nově ustavujících se balkánských států, které bojovaly s tureckou říší o svobodu a nezávislost v letech těsně předcházejících první světové válce. Ve srovnání s utrpením Arménů tehdy vzbudil daleko menší pozornost evropské žurnalistiky osud tureckých menšin. Do života muslimského obyvatelstva severořecké Thrácie tvrdě zasáhlo obléhání Istanbulu bulharskou armádou v listopadu 1912. Většina tureckých rolníků tehdy uprchla před postupujícími Bulhary na druhý břeh Bosporu. O rok později v rámci druhé balkánské války naopak prchalo bulharské obyvatelstvo této oblasti na sever před postupující tureckou armádou. Istanbulská smlouva ze září 1913 měla pak v rámci mezinárodního zprostředkování ukončení války odstranit záminku příštích konfliktů: Na jasně vymezeném území upravovala výměnu zbývajících 100.000 Bulharů a Turků. Výbuch světové války zabránil naplnění smlouvy. Stala se však modelem meritorního řešení i formálním příkladem pro podobné situace a smlouvy příštích období.
První světová válka
Válka přinesla na západě a především na východním bojišti velké migrace obyvatelstva, prchajícího z boji zasažených území, ale také prvé rozsáhlé vysidlovací akce, uskutečněné jako kolektivní trest některých národnostních skupin za údajnou velezradu mateřského státu. To byl případ židovských komunit vysidlovaných ze zázemí ruské fronty do sběrných táborů či odesílaných na východ carské říše.
Rakouskouherská administrativa zas označila seremské Srby za neloajální agenty Srbska a ad hoc vysídlila celou jejich populaci do bídy uherské pusty. Ještě brutálněji se Vídeň po vstupu Itálie do války po boku Dohody zachovala k trentinským Italům. Opět s odůvodněním, že jde o agenty nepřítele, bylo 130.000 Italů roku 1915 transferováno do koncentračních táborů v uherské pustě, kde v úděsných podmínkách bez náležitého zásobování a lékařské péče zahynulo 40.000 lidí, tedy bezmála třetina internovaných. Ještě dnes to někteří rakouští historikové obhajují jako nutné válečné opatření. Stranou zájmu nadále zůstává systematická genocida haličských ukrajinských venkovanů, které rakouská armáda brutálně likvidovala v zázemí fronty.
Nezávisle na tom se v prvních letech války v Německu vynořily – ve zvláště vyhrocené podobě především v provoláních německé akademické inteligence, průmyslových a agrárních svazů a mezi částí generality – koncepty anektování rozsáhlých území na západě a zejména východě vilémovské říše. Měly to být anexe území, zbaveného dosavadního obyvatelstva nebo přinejmenším podstatné jeho části. Na západě šlo o připojení Belgie a severovýchodní Francie, uvolněné vysídlením francouzského obyvatelstva na západ do nitra republiky. Na východě šlo o „vyčištění“ pásu dobytého ruského území, dosud obydleného polským a židovským obyvatelstvem. „Polský pás“ měl být po válce osídlen repatriovanými Němci z Pobaltí a z Ruska. Tyto plány nalezly nadšené zastánce v maršálech Hindenburgovi a zejména Ludendorffovi. Naplnění vysidlovacích a přesidlovacích plánů sice zabránilo zhroucení centrálních mocností na podzim roku 1918, vlastní koncept však přežil do doby meziválečné.
V rámci pařížských mírových jednání po roce 1918 se před mezinárodní politikou objevil problém definice „národních států“. V nové podobě se etablovaly na velkých dílech území poražených – jazykově německy dominovaných – centrálních velmocí v národnostně po staletí smíšeném prostředí střední a východní Evropy. Bylo třeba vytýčit a mezinárodně garantovat jejich nově utvářené hranice. Wilsonova idea práva národů na sebeurčení přitom hrála do noty nově vznikajícím menšinám. Právě skutečnost, že utváření nových států tu probíhalo v souvislosti s mírovým jednáním s poraženým a rozvráceným Německem a Rakouskem, blokovala ovšem jakékoliv uskutečnění hlasitě projevovaných snah německých menšin o svobodné připojení „jejich“ území k v poslední chvíli sjednocenému území obou poražených států. Z hlediska vítězných mocností by požadované vytvoření univerzálního německého (nadto socialistického) státu v centru Evropy znamenalo posílení, nikoliv oslabení poraženého, ale nadále obávaného Německa. Aktuálně tedy rozhodla mocensko-bezpečnostní hlediska. Otázka postavení a práv menšin byla velmocemi předána nově založené Společnosti národů.
Bosporský precedens 1923
Na Turecko (jako na exemplární příklad) se pohled Evropy zaměřil počátkem dvacátých let, kdy po ztroskotavším řeckém pokusu o dobytí Malé Asie a po kemalovské protiofenzivě hledala na přelomu let 1922 a 1923 mezinárodní konference ve švýcarském Lausanne způsob, jak ukončit krvavý konflikt a trvale eliminovat jeho záminku: tj. existenci řeckých a tureckých menšin na území druhého státu.
Z jedenapůlmilionové řecké menšiny, usedlé v Anatolii, sice milion lidí uprchl před tureckou protiofenzivou, zbývalo však ještě půl milionu řeckých rolníků; a naopak v Makedonii žila obdobně silná – Řeckem nemilovaná – turecká menšina. Diplomaté – ovlivnění teoriemi švýcarského etnologa Georgese Montandona – dospěli k názoru, že jediným možným „humanitárním“ řešením je rozdělení smíšených populací. Smíšené oblasti měly ovšem agrární charakter a obyvatelstvo pevně lpělo na zděděné půdě. S dobrovolně akceptovaným přesídlením nebylo tedy možno počítat. Diplomaté ostatně soudili, že menšinové obyvatelstvo nechápe příčiny svého utrpení ani východiska z této situace a že musí být – ve vlastním zájmu – k přesídlení donuceno. Výsledkem byla nucená výměna obyvatel v dosud nebývalém rozsahu.
Již během konference ovšem politici shromáždění v Lausanne dostali informace, že přesídlení přineslo „zachraňovaným“ ještě větší utrpení než předchozí válka. Ztráty na životech anatolských Řeků, kteří během špatně zajištěné lodní přepravy hromadně umírali vedrem, vysílením a žízní, dosáhly třetiny jejich počtu. (To je bezmála úroveň ztrát za nacistických pochodů smrti z konce druhé světové války.) To samé platí pro balkánské Turky, jichž do cílové oblasti dorazilo jen 356.000. Zbídačení a psychické utrpení přeživších nebylo „usmiřujícími se státy“ takřka vůbec bráno v úvahu.
Marnost varování
Diplomaté si tyto skutečnosti uvědomovali alespoň v náznaku: Lord Curzon, předseda lausannské konference, shrnul své pochyby o perspektivách nucené výměny obyvatelstva jako o přijatelném humanitárním řešení podobných konfliktů do formulace, že jde o dalekosáhle špatné a nebezpečné řešení, za které bude svět po sto let platit těžkou pokutu. Netušil, že se řešení řecko-tureckého případu přesto stane příkladem, jehož se v budoucnosti bude dovolávat celá řada expertů i politiků, a to především v jeho vlastní otčině. Desetiprocentní zakalkulované ztráty na životech vysídlenců pro ně nepředstavovaly problém hodný zmínky.
Pro střední a východní Evropu řešila otázku národnostních menšin a mezinárodní stability Společnost národů. Rozhodla se pro koncept ochrany menšin jako celků s tím, že tak bude garantována i stabilita států. Ty nebudou mít formální důvod k mezinárodním konfliktům, vedeným pod záminkou ochrany svých „trpících“ zahraničních menšin. Méně zdůrazňováno bylo, že toto řešení ve většině států (Československo představovalo v tomto směru evropskou výjimku!) znamenalo také omezení práv a rozvojových možností menšin. Dominantním cílem velmocí byla mezinárodní stabilita, nikoliv prospěch menšin.
Situace menšin v nově rozdělené střední a východní Evropě nebyla jednoduchá právě proto, že se do menšinového postavení dostali především příslušníci dosud vládnoucích národů: Němci a Maďaři. Již na ustavení nových států zareagovala podstatná část německého a maďarského etnika odchodem: západní Polsko např. opustilo na 800.000 německých obyvatel, menší skupiny zejména společensky výše postavených Maďarů odešly ze Slovenska. Polsko-sovětský válečný konflikt pak vedl k nezanedbatelným přesunům ukrajinského a židovského obyvatelstva východní části Polska.
Již dvacátá léta ovšem znala také pokusy o nacionální homogenizaci některých států. Prvé aktivity vyvinula německá výmarská republika již roku 1923, kdy ministerstvo zahraničí, okouzlené výsledky lausannské konference, rozpracovalo koncept postupného stažení německých menšin z východní a jižní Evropy na říšské území. Zatím šlo ovšem o pouhou teorii.
Bylo by však chybou koncentrovat pozornost výhradně na aktivity výmarského a posléze hitlerovského Německa. S plánem nucených přesídlení velkých národních skupin přišla ve dvacátých a zejména ve třicátých letech také sovětská vláda. Navázala tak na rusko-nacionální úsilí z doby před vypuknutím i v průběhu první světové války, kdy byli němečtí kolonisté přesidlováni z pohraničí říše do střední Asie a na Sibiř. Transfery se týkaly nejen Němců, kteří pustou černomořskou oblast osidlovali s carskými privilegii od poloviny 18. století, ale též slovanských i např. řeckých kolonistů. Na tyto koncepce navázala sovětská vláda snahou o „dobrovolnou“ kolonizaci sibiřských celin.
Represe proti německým menšinám v evropském Rusku, ve střední Asii i na Sibiři byly ve třicátých letech prováděny pod záminkou kolektivizace či proticírkevních kampaní, jindy jako součást boje proti agentům imperialismu. Výsledkem se v některých regionech stala likvidace většiny mužské části německé populace. Velké stalinské politicko-etnické čistky druhé poloviny třicátých a počátku čtyřicátých let přinesly decimaci či nucené přesidlování „zrádcovských národů“, tj. Židů, Poláků i velkých skupin pobaltských a kavkazských národů do střední Asie a na Dálný východ. Na to navázaly důsledky dobyvačných válek, které Sovětský svaz vedl v letech 1939 – 1941. Připomeňme jen osud půl milionu Finů, kteří po – hrdinské – porážce v „zimní válce“ dali přednost útěku nebo evakuaci na sever své vlasti před životem v sovětském impériu.
Zbylých 90.000 Finů sovětská vláda vysídlila na Sibiř. Zároveň byly v druhé polovině třicátých let a zejména v první polovině čtyřicátých let některé přesidlované národy nebo národnostní skupiny Sovětského svazu (opět především sibiřští Němci, resp. více než půl milionu Němců z Povolžské německé republiky, roku 1942 přes noc zrušené, ale také např. poamurští Korejci) masakrovány v rámci vln masových poprav mužské části populace předem definovaných kvótami nebo posíláním na nucené práce do sibiřských oblastí, z nichž nemělo být návratu. Z celkem 820.000 obyvatel severního Kavkazu, vysídlených v roce 1944 vojsky NKVD do stepí Kirgizie a Kazachstánu, nepřežila úvodní masakry, drastický transport a extrémně nuzné prvé měsíce ve středoasijských lágrech třetina osob. O tom ale soudobá Evropa v podstatě „nevěděla“. Byla více než zaměstnána vlastními problémy.
Nacistická řešení
Když se roku 1933 ujal moci v Německu Adolf Hitler, zařadil problematiku spojení všech Němců v jednotném nacionálním státě na čelné místo svého programu. Před přesídlením menšin dával ovšem Hitler v duchu všeněmeckého konceptu přednost „převzetí“ Němci obydlených území do říše. Tak tomu bylo v případě Sárska, tak lze charakterizovat „anšlus“ Rakouska, tak Hitler světu prezentoval i otázku Sudet. A velmoci byly ochotny vnímat mnichovský diktát nejen jako záchranu evropského míru na cizí účet, ale především jako „osvědčené řešení“ menšinové otázky. Ostatně i v rámci mnichovské dohody bylo počítáno s transfery a výměnami obyvatelstva.
Ovšem uskutečnilo se jen vypuzení velkého dílu české menšiny ze Sudet. Podle statistik české sociální péče odešlo mezi zářím 1938 a březnem 1939 z Německem odtrženého území vedle státních zaměstnanců dalších 139.000 českých, 10.500 německých a 18.000 národnostně se jako Židé deklarujících uprchlíků. Z území odtržených od republiky Polskem a Maďarskem a ze Slovenska se v českých zemích o příspěvky sociální péče do března 1939 přihlásilo 42.000 uprchlíků. Celkem se tak z rozhodnutí velmocí nuceně přestěhovalo přes 210.000 osob. Byla to až do vypuknutí druhé světové války největší evropská nucená migrace od řecko-turecké katastrofy roku 1923. Hitlerovo obsazení zbytkového Československa znamenalo nejen konec víry v možnost důvěryhodných dohod s Německem, ale i konec modelu ochrany menšin. Ty napříště platily za nebezpečná ohniska evropských krizí a roznětky válek.
Generální linii přesídlení německých menšin východní Evropy do říše nastínil Hitler v projevu v říšském sněmu 6. října 1939. Ony roztroušené „střepiny německého lidu“ měly být navráceny do říše a ta měla získat lepší hranice, oddělující ji od slovanského světa, než měla dosud. Provedení rozsáhlého „upevnění německého národa“ bylo svěřeno Himmlerovi a SS. Celkem bylo „Heim ins Reich“ nuceně přestěhováno 550.000 severoitalských, východoevropských a balkánských „Volksdeutsche“. Do vedlejších aktivit tohoto projektu byly zabudovány takové přípravné akce k „vyčištění terénu“, jako bylo vyvraždění, resp. v několika fázích provedené vysídlení židovského, romského a slovanského obyvatelstva střední a východní Evropy. Do tohoto kontextu patřila i akce běžící od roku 1942 vysídlení českého obyvatelstva protektorátu v pásu od Benešovska po Drahanskou vrchovinu. Jak podotkl znalec problematiky nucených migrací Hans Lemberg, práh zábran ohledně toho, co je pokládáno za možné dělat s lidmi nebo se skupinami lidí, se od Hitlerova otevření nové dimenze nacionální homogenizace německého zájmového prostoru mezinárodně podstatně snížil.
Nešlo přitom o pouhé názorové výstřelky extrémních nacistů. Zásadní podkladový materiál, opírající se o plány a zkušenosti z první světové války i o rozsáhlý a důkladný historický, etnografický, sociologický a hospodářsko-geografický výzkum, předložil v podobě memoranda v říjnu 1939 Theodor Schieder, po válce jeden z nejvýznamnějších představitelů západoněmecké dějepisné vědy. Jeho memorandum sumarizovalo výsledky více než desetiletých výzkumů, na nichž se podílela řada významných historiků poválečného Německa. Všichni se v roce 1939 shodovali na odmítnutí principu sebeurčení národů a na přednostní nutnosti vyhnání, resp. exterminace zejména Židů.
Myšlenka na perspektivní možnost řešení konfliktních mezinárodních situací cestou nucené separace smíšených populací nebyla ovšem cizí ani politikům demokratické části evropského politického spektra. Např. ve chvíli nejhlubší mnichovské krize poslal Eduard Beneš ministra Jaromíra Nečase s tajnou misí do Paříže. Měl předložit Leonu Blumovi návrh řešení situace: Československo odstoupí Německu pohraniční oblasti, ležící před linií opevnění. Republika se tak zbaví až 900.000 Němců. Německo se ovšem musí zavázat, že přijme další milion sudetských Němců, vysídlených z československého vnitrozemí. Zbylých 1,2 milionu Němců, „z poloviny demokratů, socialistů a židů“, již neměl být problém zvládnout.
Nucený transfer tu byl předkládán jako akceptovatelné, relevantní řešení. Od tohoto plánu byla později v londýnském exilu odvozena varianta, podle níž by v poválečném Československu vznikly tři „německé“ kantony, do nichž by bylo nuceně sestěhováno obyvatelstvo německé národnosti. Tato varianta vnitrostátní nucené separace připadala německé sociálnědemokratické emigraci a jejímu čelnému představiteli Wenzelu Jakschovi zcela přijatelná.
Převzato z časopisu Vesmír s laskavým svolením jeho redakce.
