středa 25. března 2015

Václav Vlk st.: Historie pro budoucnost (2)

V minulé části jsem začalo hovořit o nově zpracovaném a vydaném obsáhlém díle H. Hahnové Od Palackého k Benešovi a vybral jsem jen malou ukázku - několik vět autorky ke „Směrnici o psaní o českém národu“, kterou vydalo Říšské ministerstvo propagandy 1. listopadu 1941 a podepsán je pod ní Dietmar Schmidt, vládní rada.

Osobně si myslím, že někteří obecně známí publicisté, kteří nasedli po roce 1989 na „německofilní vlnu“, se tuto nacistickou „Směrnici“ naučili nazpaměť a je základem jejich práce. Také v některých redakcích, hlavně v letech 1990 až 2002, spojených například s později neúspěšným kandidátem na presidenta ČR - podle toho, jak se sám vyjádřil v debatě o Benešovi - ji měli a možná i mají vyvěšenu na nástěnce, aby na ni žádný redaktor nezapomněl.
Tady je:


Dokument 122: SMĚRNICE PRO PSANÍ O ČESKÉM NÁRODU
Berlín, 1. listopadu 1941
Věc: kulturně-politické informace

Z daného důvodu se poukazuje na to, že část novin vycházejí­cích v Říši vykazuje v souvislosti s českými kulturními otázkami naprosté nepochopení pro německé postoje vůči Češstvu. Pro zacházení s těmito otázkami platí následující (jazyková) ustanovení:
  1. Zásadně je nežádoucí jakýkoli důraz na českou svébytnou - te­dy od německé se podstatně lišící - kulturu.
  2. Zdůraznění slovanského charakteru české spojitosti např. s Rusy, Poláky a jinými slovansky mluvícími národy je třeba se vyhýbat.
  3. Historicky je nežádoucí zmiňovat se o jakýchkoli událostech, kdy Češi stáli proti Německé říši - jako husitské hnutí, panslavis­mus, legionáři, ČSR atd. Je to povoleno pouze s odpovídajícím komentářem osvětlujícím tyto epizody jako scestné.
  4. V pozitivním světle je vždy záhodno vyzdvihovat přináležitost Čechů k německo-evropskému kulturnímu okruhu. Při každé pří­ležitosti musí být zdůrazňováno dalekosáhlé ovlivnění české kul­tury německou kulturou, ba její závislost, obzvláště také německé kulturní výkony v česko-německém prostoru a jejich působení na kulturní činnost Čechů.
  5. Vždy je záhodno brát zřetel na to, že Češi sice mluví slovanským jazykem, patří ale jinak následkem jejich staletého soužití s kulturně nadřazenými německými kmeny v německy řízených říších zcela k německému kulturnímu okruhu a nemají téměř nic společného s jinými, slovanskými jazyky mluvícími národy.
  6. Historicky je třeba vždy vyzdvihovat doby a osobnosti, ve kterých Češi hledali a nacházeli připojení na německou kultu­ru - svatý Václav, doba Karla IV., Ferdinanda I., Rudolfa II., český barok atd.
Podpis: Vládní rada Dietmar Schmidt - Reichsministerium für Volksaufklaerung und Propaganda, Berlin

Jejda, to nám to pasuje k dnešním morálně nadřazeným kavárenským postojům. K tomu memetickému blábolení, že „... ve vyspělých „západních zemích (rozuměj Německo, někdy Rakousko) by se to stát nemohlo“, … „základem naší existence je naše zásadní a nerozborná spolupráce se západními sousedy (v protektorátní terminologii germánským etnikem), ... „musíme si brát příklad od našich sousedů“ … až po hysterické výlevy týkající se třeba Chorvatů, které bychom měli následovat (viz Babišovy nesmysly o jakési chorvatské geniální cestě vybírání daní) a kteří byli fanatickými obdivovateli nacismu - a potřeby vykreslit Srby jako lidský odpad, Rusy jako ďábly atd atd.

V knize je mnoho zajímavých kapitol, o česko-německých vztazích, například v Části IV. „Obnova sudetoněmeckého hnutí v poválečném Německu“. Tato fakta nebude mnoho proněmeckých aktivistů kryjících se za „hledače českých vin“ rádo slyšet.

Přečtete-li si „Směrnici pro psaní o českém národu“, stačí si vzít k ruce různé články „objevující“ české viny a zločiny, pomluvy Beneše, všechny ty články, jak legionáři vlastně v Rusku jen kradli, jakoby hlubokomyslné úvahy o štěstí, které nás vlastně potkalo, že jsem bývali vedeni na své cestě dějinami osvíceným německým národem. A víte, odkud zní ten „objevný“ hlas.

Jistě si také vzpomenete, kolikrát jsme četli, jak se vlastně českému dělnictvu za protektorátu vedlo báječně, jak našinci usilovně pracovali pro Říši, ba dokonce jak v té době kvetla česká literatura a film.

Kdepak se to najednou vzalo? Tedy u nás, protože v Bavorsku to byla od konce 2. světové války oficielní doktrína sudetských Němců, kterou propagovali po celé Evropě a také v anglofonních zemích. A kde se tomu docela věřilo. A dodnes věří, ba dokonce mnozí našinci s tím vehementně operují ve svých stanoviscích k protektorátu a česko-německým vztahům vůbec.

Mnohé i dnes zaznívá při takzvaných diskuzích o odsunu a německé otázce, dokonce je to jedna ze základních myšlenek propagandistického „padíla“ filmu Habermannův mlýn natočeného u nás jako protičeská agtika za německé a rakouské peníze.

Všechny tyto „ideje“ naleznete v projevech K. H. Franka uveřejněných v knize v části III. Str. 457 - 468. A to jak v uveřejněných částech zvaných „K. H Franka mluva veřejná“, tak i v části „K. H. Franka mluva tajná“.

Nejzajímavější je zde uveřejněný Frankův Pamětní spis z roku 1940, tedy ještě před „Konferencí ve Wannsee“ která se konala v úterý 20. ledna 1942. Na ní mělo být rozhodnuto o „konečném řešení židovské otázky“ (viz Protokol z konference ve Wannsee).

Je potřeba si uvědomit, že v době, kdy K. H. Frank vypracoval Pamětní spis, tedy 28. srpna 1940, tak do té doby měli nacisté jen mlhavou představu, co se zotročenými národy. Uvažovali například, že židy vystěhují do Jižní Ameriky či na Madagaskar případně na Sibiř, atd. Když to nebylo z praktických a vojenských důvodů možné, rozhodli se židy vyvraždit.

Kdyby se tedy nepovedl plán Franka z roku 1940, jistě by svolali jinou konferenci na řešení „české otázky“.
Máte-li zájem se něco dozvědět z historických dokumentů o stále diskutovaných otázkách, zda Češi kolaborovali z nadšení anebo z donucení, proč Heydrich zvedl českým dělníkům příděly, což rozzuřilo sudetské Němce, proč pro Čechy zavedl závodní stravování i rekreace (pro jiné národy na okupovaných územních Německem nevídaná věc), dozvíte se to v knize v části III - 1933-1945: „O neslavném ´návratu´ Českých zemí do lůna Říše“, a v části III/2 „České země pod nadvládou Velkoněmecké říše.“

Zde autorka objasňuje otázku vztahu německých nacistů k Čechům. Což ovšem byl jiný postoj než vztah a požadavky sudetských Němců, kteří požadovali od Hitlera co nejrychlejší „odstranění“ Čechů. A naprostou germanizaci protektorátu. Což i jiní němečtí autoři dokládají dokumenty - např. kniha „Češi pod německým protektorátem - D. Brandes“.

E. Hanhnová píše: “Zatímco například nacistická propaganda i praktická politika byly odjakživa v pravém smyslu slova patologicky iracionální vůči Židům, býval vztah k Čechům vždy pragmatičtější. I přes vulgaritu a ojedině­lou vražednou brutalitu ukazují Frankovy výroky, že se nacisté chtěli českého národa zbavit v první řadě ve smyslu duchovním jako národ­ního společenství, a proto vyhubit především ´pouze´ české národní a politické vědomí.“ To ovšem platilo hlavně v roce 1940.

„Čechů jako fyzických osob chtěli na rozdíl od Židů pokud možno využívat za předpokladu, že promění jejich národní iden­titu v apolitickou formu skupinové folklorní identity. Jak ve starších sudetoněmeckých úvahách, tak i v utajovaných výrocích K. H. Franka na vrcholu nacistického panování nacházíme proto obdobné odkazy jak na praktické obtíže, které by fyzická likvidace Čechů s sebou nesla, tak i na užitečnost českých pracovních sil. Vzhledem k této výrazné kontinuitě se nakonec jako historicky nejzávažnější ukazují Frankovy úvahy o depolitizaci české společnosti. Právě tomuto aspektu se však zatím nedostalo v historiografii přiměřené pozornosti a následky té­to specifické politiky vůči Čechům bývají připisovány různými aktivisty a nevzdělanci na vrub jejich údajně přemrštěné ochotě ke kolaboraci. Zkušenosti s rafinovanými nacistickými pokusy o depolitizaci české společnosti stále ještě čeka­jí na kriticky vědecké zpracování.“

A stejně tak čekají sami Češi na informace o svých dějinách. Další část právě dostali.

(Dokončení příště)


(S laskavým svolením autora bylo převzato z internetového deníku Neviditelný pes, kde vyšlo 17.2.2015)